5. června 2013 v 19:07 | Andee
|
Tak, a jak napovídá nadpis, opět mám v úmyslu vám zpestřit den svými sportovními zážitky...
Tenhle díl mého příběhu na pokračování se jmenuje "Andee a její výlet až na dno bažin aneb sportem k trvalé invaliditě".
Od chvíle, kdy Andee začala otravovat své nebohé rodiče kvůli zakoupení kola měla v hlavě jediné - svou vysněnou trasu. A tak, jen pominuly nejhorší vlny záplav a vysvitlo sluníčko vytáhla tříčtvrťáky, černou koženou bundu (vážně logické, že??) a ze sklepa vynesla kolo, jehož nedbale utažené sedlo přestávalo držet v rovině a jeho naklánění ještě víc znepříjemňovalo už tak nepohodlné sezení, do mobilu nastavila svou nejoblíbenější "sportovní" písničku (článek o ní máte
tady) kterou za ty hodiny ježdění na kole, bruslích, cvičení i běhu znala nazpaměť a s veselým a bezstarostným polohlasným zpíváním si to metla z kopce. K suverénnímu pohybování po silnici jí dle jejího názoru stačila schopnost šlapat, udržet se na kole, ukazovat směr a znalost strany, po níž má jezdit, takže jí bylo fuk nekompletní vybavení, natož aby se znemožňovala helmou, ale to jen tak na okraj.
Kam jede věděla jen povrchně, takže když to s tím sjížděním kopců trochu přehnala, vůbec ji to nepřekvapilo. S proklínám tedy vyjela těch několik zbytečných kopců aby se zase ocitla téměř tam, kde začínala. Nepamatovala si, kudy se na "svou" cestu, k níž měla (až do dneška) tolik výjimečných a zároveň kladných vzpomínek dostat, ale pamatovala si, kudy tam dojet opačným směrem, což ji donutilo ujet pěkný kus cesty aby se dostala k obvyklému konci téhle trasy, na níž tentokrát byl její začátek. A jelikož se v tom autorka opět zamotala, prostě jela opačným směrem než obvykle, abyste chápaly :-D
Když se jí konečně po spoustě statečně zdolaných kopcích podařilo dostat na zvolené místo, zkusmo mrkla na mobil s pocitem, že určitě už jezdí sto let a spálila miliony kalorií - a hle, uběhlo sotva necelých dvacet minut! No nic, utešila se tou dobou ještě optimistická Andee, když se mi takhle hezky po tom čistém betonu jede, nebude mi vadit tu ještě chvíli pobýt.
A skutečně, dokud jela po hezkém, čistém betonu a největší vztek zažívala když se jí někdo motal do cesty, nevadilo by jí tam být třeba tři hodiny.
Brzy jí totiž došlo, kde se nechází a kudy tedy musí jet. Nabuzená svými vytrvalostními pokroky si troufla na nerovnoměrnou přírodní cestičku - respektive ani ne cestičku, nýbrž prošlapanou trávu mezi kopřivami a dalšími lahůdkami. Ono to totiž jinudy ani nešlo. (Poznámka: chápavý a inteligentní čtenář již jistě pochopil důvod popisu oblečení.)
Mírně namyšlená Andee se celkem zručně vyhýbala občasným kalužím, ještě občasnějším lidem a čím dál častějším kopřivám a zatímco si pouštěla písničku si libovala, jak se pěkně pochlubí na blogu o své šikovnosti... a šup, už byla v bahně. A druhou nohou v kopřivách, aby jí to snad náhodou nebylo líto, že. Zatímco povolovaly hranice její příčetnosti si uvědomila dvě věci - zaprvé, v okolí nikdo není, takže se může v klidu rozvřískat a zadruhé, dál to bude jen horší a horší. Popadla tedy kolo a na miniprostoru mezi velkou louží jedna velkou louží dva v obou případech ohraničených kopřivami se pokusila otočit kolo aniž by 1) spadla do bahna či se jím zacákala nebo 2) spadla do kopřiv. Možnost 3, a to že jí šlapka kola rozřízne strup od neopatrného holení nohou ji nenapadla, tudíž se šíleně divila, když měla nohu plnou krve. Opět hrobové ticho prořízl další naštvaný výkřik.
A pak už ji jen čekala tatáž cesta na zabláceném kole téměř neexistující cestičkou po trávě.
Ulevilo se jí teprve, když se dostala opět na svůj bezpečný beton - tady mě žádná pohroma nečeká, veřila, zatímco si to metla z kopce plnou rychlostí a z kola jí lítalo bahno na všechny strany. Aspoň že měla tolik rozumu že se převlékla a nešla ve školním oblečení, pomyslela si, zatímco si stírala hnědou šmouhu z tváře.
Když se vracela do civilizace a začala míjet lidi a jejich vysmáté pohledy, zamířila k první restauraci, kde u zrcadla a umývadla napravila nejakutnější škody na vzhledu (a úplně dorazila propocený a bahnem zacákaný makeup) a za pomoci vody očistila krvácející nohu, které se také bahno nevyhýbalo.
Děkovala Bohu a vlastní chudobě že si s sebou nebrala peníze, protože ze všeho největší chuť měla na pořádný kus čokolády, dokonce takovou, že jí v té chvíli bylo zcela jedno, že by její sebevražedná akce ztratila dokonce i hubnoucí smysl.
Děkovala Bohu a vlastní píli, že uplynulé měsíce nedřepěla u televize, protože jinak by už domů určitě dojet nedokázala.
A když si doma odečetla hodinu ježdění, skoro ji to ani netěšilo, zato věděla, čím potěší určité škodolibé čtenářky, takže se rozhodla o svůj závod o štíhlost podělit s dalšími zasvěcenými :-D
Ať žije zdravý životní styl!!
PS: a aby toho nebylo málo, já si pokoj nedala ani večer, mazala na brusle a natřískala si zadek :-D dnešek prostě sportu nepřeje :-D
pozerám, že si šikovná ako ja
apsoň budeš mať na čo spomínať a určite si pri tom nervovom jazdení na bicykli spálila najmenej tých 1000kcal 