Ahojky,
tak si k vám jdu odpočinout od toho svého dojáku, co mě zase popadlo psát. Je celkem oddych chvíli tvořit něco nemelodramatického. Slzy mi tečou proudem - takže to asi tak špatně napsaný nebude. No, co jiného čekat od depresivní hlavní hrdinky obětující se pro vyšší dobro a kluka jejího života, který jí odpustil až když ji nalezl mrtvou, že.
Tak jak to tu popisuju nic originálního, ale kdo četl předchozích přibližně pět set stránek a šest dílů, což jsem byla pouze já, ví, že neoriginální to tedy vážně nebylo. A vy koneckonců taky víte, jak píšu, tak věřím, že mi to věříte :-D
Je divný s tím po přibližně dvou letech muset končit. Nejspíš to začnu psát znova. Stvořila jsem si svůj ideální svět a teď jen můžu doufat, že byl natolik nadpřirozený, aby se minimálně ten konec nebyl schopný splnit - víte přece o mé schopnosti předvídat budoucnost pomocí psaní.
Dost ale pláče nad mým psaním.
Pojďme plakat nad mým zmrzačením!
Nejdřív bych se ale chtěla pochlubit - koupelna je už opět ve funkčním stavu a pocit dokonalé čistoty k nezaplacení!
Ale zpět.
Ano, jak předpředpředpředpředchozí řádek napovídá, Andee se opět může chlubit nějakou cyklistickou příhodou. Za ty téměř dvě hodiny jsem získala dostatek důvodů pro ono zranění těla, duše i iluzí, jak hlásá nadpis.
Jak jsem tak už byla znechucená jednotvárností své trasy, která je mimochodem úplně vražedná, jak jsem zjistila o něco později, rozhodla jsem se zapátrat v paměti a vzpomněla si na jeden takový dost vyšinutý zážitek před přibližně rokem, kdy mě M. a F. vytáhli jezdit a dostali jsme se na jednu celkem fajn trasu, z níž pokud neodbočím na dálnici jako my minule, mohla bych se krásně projet (nezapomínejme na mou tehdejší neznalost předpisů a nedostatečné vybavení). Nevím, jestli jsem ji hledala správně, ale místo, kam jsem vjela mělo podobné geografické umístění, ovšem za ten rok se z něj stal soukromý majetek, takže jsem si pěkně mákla, než jsem ujela před tím potrhlým vlčákem a křikem starýho dědka. Málem jsem přitom sice vlítla pod vlak, ale co se dá dělat, pořád jsem naživu - ovšem s nabouranou fasádou, ačkoli o pěkných pár kiláků dál - a to prosím na místě, které by se jevilo relativně známě. Zatracený písek!
Onen štípající zážitek ve mně probudil myšlení vášnivé čtenářky a spisovatelky a optimisticky jsem zadoufala, že cestou, nejlépe v nějaké z těch zazobaných ulic, potkám nějakého mladého sexy zachránce, který mi v luxusní koupelně vyčistí špínu z rozedřené dlaně i kolena a pak dojde třeba i na nějaké bolestné...
Možná bych mohla svůj zážitek pojmenovat "Jak náctileté spisovatelky přicházejí o iluze", protože hádejte, ono se přesně tohle... nestalo.
Všechny dívčí romány vyházím oknem!
Oprava: všechny dívčí romány budu muset vrátit do knihovny a to nejlépe co nejdřív, abych se vyhnula potupné pokutě.
Což je další nepříjemný návrat do nekreativní reality. Za ty lži by měli platit oni mě!
Jinak co vás pochopitelně zajímá ze všeho nejvíc, tedy můj jídelníček a tyhle podružné záležitosti - nepřežrala jsem se, bylo toho relativně málo a vlastně i zdravé, ale v momentálním rozpoložení nemám náladu se zpovídat z tak nedůležitých záležitostí jako je přijatá potrava. Zkuste po šesti dílech a dvou letech zabít hlavní hrdinku a pak mi sdělte, co jste ten den jedly :-P