Srpen 2013

31.8.2013

31. srpna 2013 v 22:36 | Andee |  Diary
Ahojky,
nemějte strach, Andee nehladovkovala věčně a dnes už jsem zase mírně papala, byť to bylo... divný :-D
O dnešku není moc co psát - včera jsem stáhla do tabletu miliony aplikací, tak jsem se v tom sto let hrabala, konečně se zaregistrovala na Instagram a teď koukám na Tři mušketýry - přehnaný, ale ta bloncka je pěkná - vlastně mi trochu připomíná představu mé hlavní hrdinky v knížce :-D
Zítra vydyndám barvičku na vlásky a hodím se trochu do gala. V nejbližších dnech chci papat samé dobré tekuté věci - jogurty, přesnídávky, koktejly, polívky a svou nejmilejší školní snídani, ovesnou kaši která sice při správné konzistenci tekutá být nemá, ale zase mě zasytí na neuvěřitelně dlouhou dobu :-D
Je nepředstavitelný, že to bude víceméně ZÍTRA - do půlnoci skutečně moc nezbývá. A pak bude muset nastat vše, co si od školní docházky slibujeme my, naše ideály budoucnosti, rodiče i učitelé. A myslím, že tenhle obrázek je víc než vhodný :-)


Skutečně jsem něco takového měla v plánu - napít se aspoň na první den a doufat, že se projeví pouze efekt rozvázaného jazyka a ne ospalosti, jak už to tak u mě bývá. Ta koneckonců bude hrozit v každém případě, budu přece vstávat v šest.
Někdy začátkem září bych měla změnit i svůj letní design za školní, takže se něděste, pokud sem náhodou vstoupíte v nočních chvílích totálního chaosu - nezbláznila jsem se, jen se zřejmě snažím o nemožné :-D

30.8.2013 aneb hungry days

30. srpna 2013 v 21:37 | Andee |  Diary
Ahojky,

objevila jsem promo fotky z TVD 5x01 tak si nemůžu odpustit je sem dát ;-)


Dokoukala jsem Hellcats - na relativně infantilní příběh roztleskávaček mě ten závěr dost překvapil protože zdaleka nebyl tak happy jak by se mohlo zdát - přímo volal po druhé sérii, ale nevím, jestli vůbec nějaká bude :-/

Mám konečně koupené džíny. Jsou úžasný a pořád mě štvou že mi nejsou tak, jak by měly. Dneska jsem celý den nic nedala do pusy, nepočítáme-li Psyllium, tunu pití, jednu cigaretu a dvě žvýkačky a vůůůbec mi to nechybí. Sebenenávist je prostě silnější než hlad a zažité rituály s nimiž mám jídlo spojené - neláká mě u filmů ani u knížky a to dočítám (podruhé) Hostitele. Pud sebezáchovy mi říká, že bych se zítra najíst měla, ale neumím si to nějak představit. Vlastně se omlouvám všem, kterým jsem za hladovění nadávala, sice pořád vím, v čem je špatný, ale rozumím těm pocitům, které k němu vedou. Nic mi nechybí, dokonce ani energie, což je příjemně překvapující. Vidím to jako cestu k novému začátku - očistu a smrsknutí žaludku. Možná se po nekonečné době dokonce dokopu konečně cvičit - ráda bych pokračovala s Jill - ano, pokračovala, byť po víc jak dvoutýdenní pauze, ale ten první level bych dýl jak ty zbývající čtyři dny stejně nevydržela :-D


Zítra se konečně dostanu na kolo - nemůžu se dočkat!! Sice jsem mohla od čtvrtka, ale v reálu bych s rodinkou nevydržela, kdyby mi ho předtím nezkontrolovali - hned by mě viděli zmrzačenou. Dost všeobecné náladě nepomohl ani fakt, že umřel jeden vzdálený příbuzný, který měl tutéž nemoc co máma - v téhle situaci je prostě nemůžu děsit ještě mým ježděním.
Vlastně mě teď všechno štve - mluvila jsem se svým drahým tatínkem. Tisíc + jedna výmluva, ale aspoň mi vzal mobil. Máma se v pondělí zase uklidí přes noc do nemocnice... Vlastně nemám důvod se do tý školy netěšit. Bude to tam pro mě osvobození od starostí.
Úžasné.
Tak mám pocit, že se při svém stěžování opět přemíry komentářů nedočkám, ale když to tak píšu, je mi líp, tak aspoň nějaký efekt :-)

Už se nemůžu dočkat příštího víkendu, kdy bysme měli pokud všechno vyjde jak má vyrazit na pouť na totéž místo na Vysočině, kde jsem strávila dovolenou. Vždycky to pro mě znamená rozloučení s prázdninami a načerpání energie pro ten školní maraton. Tuším, že letos to bude obzvlášť potřeba :-D
Jééé já vám vlastně pořád nedala fotky, co?? Nebojte, až zas budu mít blogovací krizi, dojde na ně - a tuším, že to bude brzo, zas mám v hlavě víc svého příběhu než blogu :-D Dnes mě čeká úúžasná adrenalinová scéna, pak trochu dojáku... bude to dlouhá noc :-)


29.8.2013 aneb red thinking

29. srpna 2013 v 23:11 | Andee |  Diary
Ahojky,

ať žijí předškolní nákupy! Opět jsem celý den strávila v krámě a ačkoli jsem nestihla kolo, aspoň to mělo nějaký smysl - konečně jsem objevila úžasné džíny dle svých náročných představ a sehnala kabelku. Rodinka na ni pochopitelně měla 100+1 výhradu, ale pak jsem skoro tutéž viděla v novém čísle Top Dívky, což je přece jen směrodatnější názor :-D
Mimochodem, zbožňuju současné trendy červené barvy - musela jsem tedy obout svoje červené botičky co mi pořád jen dělají puchýře ale které musím prošlápnout abych v nich mohla chodit ve škole, vyhrabat červenou košili a na červeno si nalakovat nehty, díky čemuž údajně vypadám jak stará mladá, ale na náladě mi to nebere :-D Pravda, jistě bych objevila i červenou rtěnku, ale jednoduše mi nesluší - my bledule s nimi vypadáme upírsky a z téhle touhy jsem už naštěstí vyrostla :-D


A něco vám povím - už nikdy nepůjdu zkoušet džíny - a vážně doufám, že ty co si příště rovnou půjdu zaplatit zase hned neroztrhám :-D Nenávidím totiž zkušební kabinky - teda nenávidím je od doby, kdy už jaksi nejsem na svých krásných 48 kilech. Popadla mě panika a málem jsem si rozmazala svoji příšerně drahou řasenku a co jsem se vrátila z krámu jsem absolutně nic nesnědla. Samotnou by mě zajímalo, jak dlouho mi to vydrží.

Vypadá to, že při té červené módě budu muset vytáhnout i červený náramek... Vlastně jsem jejich smysl nikdy pořádně nechápala, ale přivedlo mě to na takovou inovaci - nosit na sobě ztracené gramy. To zas Andee popadla kreativita a přišla na nápad, že by se při každých zhubnutých řekněme půl kilech (nebo úměrně množství kil které chcete zhubnout aby z toho nevznikl jen prstýnek na malíček :-D) přidal na šňůrku jeden korálek... podle mě by tím měl thinspirující náramek ještě větší význam, když byste v něm neviděly jen nicneříkající doplněk ale každý korálek by představoval osobní úspěch a vynaloženou dřinu :-) A ano, inspirovalo mě tohle, pokud to už některé z vás napadlo:


Ale zpět k mému zoufalství ohledně zkoušení oblečení...
Jsem naštěstí obstojná herečka (byť jsem na dramaťák chodila jen půl roku ve čtvrté třídě) takže to na mě kámoška, s níž jsem měla sraz na fotbaláku nepoznala. O nic jsem svým obvyklým hodinovým zpožděním nepřišla (zastávám názor že lepší je přijít pozdě o hodinu než o pět minut - zatímco v druhém případě se dočkáte leda výčitek, v prvním jsou ostatní rádi že jste se vůbec dostavili :-D) - půl hodiny zírání na jejího debilního fotbalistu, který ostříhaný navíc ještě víc odpovídá zmíněné vlastnosti mi bohatě stačilo - a ještě jen proto, že zdaleka nehrál sám - pěkná podívaná :-)


28.8.2013 aneb all because of school

28. srpna 2013 v 20:58 | Andee |  Diary
Ahojky,

opět mám hlavu plnou své knížky, ale štve mě, že vás odbývám... no co, až budu ve škole, zas bude co řešit... docela je paradoxní, jak školu nenávidíme a zároveň k ní upínáme náš život - až půjdu do školy, budu mít o čem psát blog, až půjdu do školy, začnu běhat a míň jíst, až půjdu do školy... prostě je to takový důležitý bod v našem životě, něco víc než jen další otočení kalendáře - nový začátek, tak proč ne se vším všudy?!

Včera jsme skoro celou noc prohádaly... máma mi vypnula počítač s neuloženým psaním a já dělala snad dvě hodiny scény... nakonec se to zazálohovalo nebo co, takže jsem nepřišla ani o písmenko, ale... za všechno může škola, jako obvykle - jasně, má logiku, abych si zvykala chodit spát dřív, ale neměla bych si to teď naopak ještě užít, dokud můžu?!
Andee totiž funguje na způsob nápravy šokem - jediný způsob, jak zvládnu jít spát brzo je celodenní únava - a na to mi bohatě stačí víkend :-D Andee myslí na všechno :-)

Kvůli škole jsme dneska zase ťapaly nakupovat - sháněla jsem pořád kabelku a pořád pěkný houby, ale mám krásný kočičkový sešity - mám takový zvyk že na předměty které mě baví si pořizuju hezké sešity, plánuju jak budu psát krasopisně... a po dvou stránkách zase škrábu :-D
Co je ale ještě lepší - pořídila jsem si konečně helmu na kolo, takže na něj zítra už půjdu!! Skoro po měsíci co jsem si naflákala... těším se - a o to víc se bojí rodiče. Když už konečně mám helmu a nemají se na co vymlouvat, chtějí zase zkoumat způsobilost kola k jízdě... nejhorší je, že bez kola ve mně není ten pitomej sportovní hormon a já jsem líná jak hospodářské zvířátko, což se mi tedy vážně nehodí :-D

Na víkend jsem si zásobovala ledničku tekutou stravou, takže ji chci zkusit :-D Opět předškolní maraton... All because of school, kterak říká Andeein nadpis :-)


27.8.2013 aneb 6 days to dead

27. srpna 2013 v 13:35 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak tuším, že už vám ten můj minulý článek musel lézt na nervy, ovšem vážně jsem nevěděla o čem psát... respektive o čem psát články, protože moje drahá knížka, tedy její sedmý díl se překvapivě prodlužuje... jediný problém v psaní vaší Andee je, že nedokáže zdržovat a hned se cpe do celodílové zápletky... jenže čím ten zbytečnej začátkovej děj mám vyplnit, když šest předchozích dílů vykreslilo všechny důležité vlastnosti, vzpomínky i okolnosti?! Takže se teď řítím přímo do největšího dramatu, vtažená a pohlcená, ačkoli psát klučičí pohled je pěkně nejistý a diskutabilní... stejně to nikdo kromě mě číst nebude :-D A jak jsem to koneckonců jinak měla udělat, když jsem musela dočasně vyřadit z děje hlavní postavu, tedy "sebe" (a že to byl teda doják) a dotyčná klučičí role je nejspjatější s původním příběhem?!
Mimochodem, když už jsem u své knížky, hrabala jsem v Googlu a objevila si fotky všech hlavních postav a byla z toho úplně vedle úžasem - sedělo všechno včetně popsaného oblečení (samozřejmě sedm dílů, tedy asi dva roky příběhu a šest včetně časové propasti mezi pátým a šestým nenosili totéž, ale jeden popis seděl :-D) a Andee si opět připadala správně čarodějnicky :-)


Mrkla jsem teď na Teen Wolfa a čekám, až se vrátí babi s mámou z nemocnice, protože pak se vydáme směr nákup kabelky a dalších blbostí :-) Udělaly mi šíííleně dobrý rizoto který jsem si navíc šíleně dobře dochutila kari a sladkou paprikou a opět se osvědčila má stará teorie, že všechno, co obsahuje zmíněné přísady chutná skvěle :-D
Včera dali na net náš současný rozvrh - řeknu vám, katastrofa :-D Hodiny i předměty máme sice přibližně stejné, ale všechny dobře vyučující učitelky na předměty které bych jinak nenáviděla byly nahrazeny - a na tělák máme třídní :-D Vypadá to, že si ten druhák pěkně prodloužím...
Každý den si už říkám, že konečně půjdu na kolo a zatím?! Pěkný kulový, jak jinak - jednak je tam tak hnusně, že se mi ani omylem nechce a hlavně mám vystrašenou rodinu - taky jsem mohla čekat že když si roztřískám hlavu, nepustí mě na kolo už nikdy :-D
Koukáte někdo na Hellcats? Ten konec minulého dílu byl vážně suprovej!! Ne, že bych to ve své genialitě nečekala, ale vážně jsem se u toho musela hystericky tlemit a vydávat další rozjásané skřeky vypovídající že patřím do blázince :-D
Tak pořád přemýšlím, jestli se mi do tý pitomý školy chce nebo ne - samozřejmě, když si přečtu staré Bravíčka (a že kdyby se celá ta moje spoustuletá sbírka prodala za původní cenu, bylo by to pěkných pár tisíc) a načerpám jejich optimismus, věřím, že všechno bude bezproblémové a super, ale jinak... Takže je jdu zase číst :-D


PS: ano, šíleně jsem se zamilovala do těch kreslených obrázků... umět to tak... :-)

I ♥ Hostitel

25. srpna 2013 v 15:39 | Andee |  Filmy a seriály
Představte si...

Asi se mezi vámi najdou mnohé, které četly Twilight ságu. Já osobně se můžu pochlubit, že pochopitelně ano a to dokonce... nejméně šestkrát. A musím přiznat, že ze slohového hlediska mě zaujala a inspirovala, zvlášť z Bellina vyprávění jsem si zdokonalila smysl pro detaily, nejen strohé "šla jsem tam a řekla tohle..." ačkoli tak jsem psala asi v první třídě. A nejvíc mě pokořilo když jsem poslední dva díly zhltla s neusušitelnýma očima. I když jsem se to nakonec taky jakž takž naučila, napoprvé to byl spisovatelský šok.
Totiž, abyste chápaly, zatímco většina čtenářů vnímá z knihy příběh a emoce, možná si při průhledném ději a vyšší kreativitě i domýšlí pokračování, Andee přejímá i sloh - nejen že mě to brilantně vycvičilo v pravopise a pořádně nafouklo slovní zásobu (jednou mi kámoška řekla, že na setkání se mnou si bude muset nosit slovník), ale... dost. Nechci ze sebe dělat něco víc, protože každý pozná, jestli je knížka čtivá nebo ne, byť to z prvních kapitol mnohdy posoudit nejde, čímž jsem se možná připravila o spoustu úžasných příběhů.

Podobně to bylo i s Hostitelem. Začátek mě moc nebral, ale nasadila jsem sluchátka na maximum a připomněla si, že vstupuju do nového světa který každopádně nemůžu chápat v prvních stránkách.
Nelitovala jsem. Neprokousat se tím otravně scifi začátkem, přijdu o jeden inspirující příběh i svět. Připouštím ale, že to jinak než otravně scifi nešlo.
Obvykle totiž scifi vůbec nepojímám za čtivé - nepochopitelná technika a většinou zelené příšerky ničící naše úžasné lidstvo. Tady šlo o totéž a Stefanie Meyer mi přesto dokázala spisovatelsky i morálně nafackovat, takže knížky už pojímám stejně jako hudbu - nezáleží na žánru ale na obsahu.


Once upon a time... Ano, "Bylo nebylo" zní jako dobrý scifi začátek.

Přeneste se do světa, v němž nejste ani zdaleka samy. Pokud si něco takového připouštíte, obvykle to znamená "my" a "mimozemšťani", pěkně miliony světelných let od sebe. Co když jsou ale až nesnesitelně blízko? Třeba jako vaši sousedi? A co teprve ve vašem těle?
A co když už je téměř po invazi a vy nejste ta vítězná strana?! Co když musíte prchat a skrývat se abyste se nestali jen schránkou parazitů a vaše duše nebyla vytěsněna z vašeho těla?!
Obvykle to tak totiž bývá.
Melanie je jedna z posledních přeživších a přesně tenhle popis odpovídá jejímu životu. Musí se starat o sebe i svého mladšího bratra Jamieho a poté co se hostitelskými těly stali i jejich rodiče zůstala úplně sama. Tak tomu tedy je dokud se nesetká s Jaredem. Společně se rozhodnou najít zbytek její rodiny. Melanii během té snahy dopadnou Hledači, ona se ovšem raději pokusí o sebevraždu než by se stala hostitelem.


Snad právě tahle snaha způsobí, že po implantaci duše Poutnice Melanie jednoduše nezmizí. Je rozhodnutá se nenechat vymazat a především neukázat Hledačům cestu za svými nejbližšími, jak je prvotním posláním každe duše před jejím zařazením do komunity. Silou svých vzpomínek a lásky donutí Poutnici spolupracovat a vydají se na místo, které Melanie hledala už coby člověk.
Problém nastane ve chvíli, kdy skutečně dosáhnou cíle a ostatní z toho nejsou zdaleka tak nadšení jako ona. Ukáže se, že se v jeskyni skrývá daleko víc lidí než jen její rodina a Jared s Jamiem. Jejich chování postupně přestane být tak vyostřené a později dokonce uvěří, že Wanda, jak Poutnici pojmenují, sdílí mysl s Melanií a není to jen zástěrka pro získání jejich důvěry a odhalení Hledačům. Ti po ní však nepřestávají pátrat, jelikož díky jejímu propojení s Melanií věří že jejím objevením najdou i ukryté lidi.


A nebyla by to Stefanie Meyer kdyby do příběhu nepropletla milostný x-úhelník, který tentokrát není zdaleka tak jednoduchý jako v případě Belly a jejího upíra a vlkodlaka, jelikož zatímco Jared miluje Melanii, Ian se zamiloval do Wandy. Obě ovšem zastupuje jediná dívka s momentálně dost schizofrenní myslí.
Nemusí tomu tak ale být navždy - vztah Wandy a Melanie se během jejich nedobrovolného společného soužití stal téměř přátelským a Wanda jí chce její tělo vrátit zpět. Jako obvykle to ale není tak úplně jednoduché a opět se ukáže typická autorčina potřeba vykreslovat sebeobětující se hlavní postavy a Andee ta zápletka opět topila v slzách...


A víte co? Závěr vám neprozradím - ale dám vám sem trailer ;-)


Rychlokurz reality

23. srpna 2013 v 18:50 | Andee |  Něco k zamyšlení...
Tak jsem si včera koupila Bravo Girl. Zdá se vám to jako divný začátek článku? U Andee je všechno možné. Nadopovala jsem se notnou dávkou problémů které buď problémy vůůůbec nejsou nebo na ně má jmenovaná časopis nějaké geniální řešení. Prostě optimismus nadevše.

Hned na obálce nápis jak kráva velkej - největší lákadlo časopisu, protože jinak opět převládaly plakáty před články (stojí čím dál víc za houby): 50 TIPŮ JAK SE STÁT HVĚZDOU ŠKOLY. Jéé zase přehání, pomyslela jsem si otráveně, ovšem nedalo mi to a už jsem div neškubala stránky jak rychle jsem se k tomuhle zázračnému návodu mínila dostat. Nic nového pod sluncem a už vůbec nic co by z vás skutečně udělalo hvězdu, natož školy. Uvědomuje si redakce Bravíčka že škola je taková ta obvykle několikapatrová budova v níž bývá vměstnaných klidně i 20 tříd a tím pádem průměrně 6000 lidí a že tím, že dychtivé čtenářce poradí že se má usmívat, chodit narovnaná a víc se zapojovat do všeobecného dění si jí těch 6000 lidí ani nevšimne, natož aby jí pojímali za svou hvězdu?! A co si pod tím vlastně představíte?
Možná byste na otázku z jednoho úhlu dokázaly odpovědět automaticky: holka s dokonalou vizáží a tomu odpovídajícím sebevědomím. Nebudu vám to vymlouvat, ode mě se Bravo řečí nedočkáte, byť je samozřejmě do jisté míry pravda, že bezduchá kráska taky nemá vyhráno. Jenže já se ptám spíš co to pro tu dotyčnou znamená: budou ji všichni zdravit a povídat si s ní, kluci se po ní otáčet že spadnou ze schodů a učitelé jí nevědomky nadržovat? A do jaké míry může být tenhle zájem nefalešný?! Neomrzelo by vás to nakonec?
Jistě, škola je jedna velká reality show, aspoň pokud je vám x-náct a trpíte americkými představami, jak to Andee nazývá. Ale stejně jako všechny školy co znám nemají tým roztleskávaček, nikdy se nezalíbíte, nezavděčíte a neskamarádíte se všemi těmi 6000 lidmi. A není to proto, že byste byly špatné.
Vezměme si příklad z Hollywoodu: dotyčná zpěvačka může být sebekrásnější, sebecharakternější i sebetalentovanější ale přesto jsou lidé kteří ji neposlouchají nebo třeba dokonce ani neví, že vůbec existuje. Měla by proto s kariérou seknout a jít prodávat do supermarketu? No jasně že ne!


To, že si uvědomíte, že když vás někdo nemusí, není to proto, že by byla chyba ve vás je počátek úspěchu. A proč hned mířit až na vrchol? Jako v hubnutí si musíme dávat menší cíle - stejně jako holka s dvaceti kily nadváhy nemůže za dva týdny nakráčet na konkurz na modelku se ze stydlivé a ba ani běžně sebevědomé holky nestane přes noc hvězda školy.

Takže tedy malé cíle. Opět všeobecně známé pravidlo.
Ano, tím, že se budete usmívat a chodit narovnaná a hezky a přirozeně vystajlovaná nic nezkazíte, v tom má Bravo projednou pravdu. Ovšem sama jsem zažila že to nestačí - lidi to k vám samo od sebe nepřipoutá a pokud se nezapojíte sama, později se jako Andee která se tímhle návodem řídila dozvíte, že vás považují za namyšlenou a sebestřednou individualistku, byť samozřejmě ne těmito slovy, jelikož typ lidí, který tyhle věci pronáší takhle květnatou slovní zásobou neoplývá.
Takže ten první krok je tedy na vás. Jenže jak to udělat?

Bohužel nemůžu poradit ničím víc než všeobecně známým, ovšem fungujícím. Stojíte před rozhodnutím jít či nejít do hloučku vášnivě debatujících spolužaček. Vaše mysl se v té chvíli roztříští na dvě osobnosti, jednu hystericky vřískající ať vás to ani nenapadne, protože to určitě dopadne špatně, něčím se ztrapníte a ony se vám vysmějí a navíc o vás přece vůbec nestojí, protože kdyby ano, našly by si vás samy a druhou tiše a nejistě namítající, že za zkoušku nic nedáte.
Asi vám došlo, že tenhle tichý hlásek je sebevědomí. A má pravdu - copak tím, že když si stoupnete mezi holky, s nimiž většinu roku sdílíte jednu místnost uděláte něco špatného? Budou vás za to nesnášet? A opravdu je něco pohrdáníhodného na tom, když jim sdělíte, co jste dělaly o víkendu nebo o prázdninách? I kdybyste třeba nakonec něco hloupého řekly, stejně se houby stane - možná se zasmějí, ale když se zvládnete zasmát s nimi, ještě vezmou v úvahu že se neberete tak vážně. A pak, mají přece mnohem víc starostí a zážitků než aby si pamatovaly, že jste něco neřekla úplně nejlíp. A i kdybyste třeba neřekly vůbec nic, i tahle odvaha se cení, protože když budete poslouchat, postupně se dostanete do obrazu a příště už to bude lepší. Navíc si na vaši přítomnost postupně zvyknou oni i vy.


Jenže čím se donutit vůbec k tomu prvnímu kroku? Ano, to je vlastně to nejtěžší. Nevím, jestli pomůžou posvěstné tři nádechy, ale můžete je zkusit. Mému perfekcionistickému já celkem pomáhal i pohled do zrcátka, jímž jsem se ujistila že mě nemusí znervózňovat případný rozmazaný lesk na rty a podobně a můžu se tedy soustředit bez vedlejších myšlenek. Vzpomeňte si na něco příjemného nebo ještě lépe na něco, co se vám povedlo a na co jste pyšné. Fajn je taky vymyslet nějakou zástěrku, pod níž se do hloučku vecpete - půjčení propisky, dotaz ohledně (ne)existence domácího úkolu a tak dál - a pak se už líp zůstane - otevřený příchod se suverénní otázkou "Ahoj, co řešíte?" už přece jen chce víc odvahy a tréninku.

Ano, trénink. Bez toho to nepůjde. Úplně rozumím když se vám před lidmi špatně mluví - ideální jsou na to ale referáty. Tuhle příležitost projevu má pod palcem učitel, takže odpadá strach že se vám někdo vysměje: komu to cpeš? jak se často obáváme. Kromě toho může do projevu zasahovat, pomoct pokud se zaseknete i ztišit rozkecané "publikum". Dá vám tedy geniální příležitost a za vaši odvahu vás ještě odmění v podobě většinou dobré známky a pozice "aktivní", která mnohdy dokáže ovlivnit nerozhodnou známku.
Když to tak píšu, připomnělo mi to naši skvělou učitelku na ekonomiku - s příchodem na školu jsem se tohohle předmětu bála a dokonce mě děsila i nutnost referátu pro klasifikaci, zvlášť když jsem na začátku abecedy. Pěkný kulový, ekonomika i učitelčin výklad mě baví, chápu ho a na referáty se dokonce těším, byť vyžadují naučit se jejich desetiminutový text zpaměti což mi takový problém nedělá. Učitelka na konci vždycky donutí třídu zhodnotit co bylo dobré a co by se mohlo zlepšit (a záměrně neříká co bylo špatné) a mnohdy poradí i s projevem.
To jsem ale trochu odbočila, byť pokud by se z tohohle příkladu dalo vzít nějaké ponaučení, byl by to jednoduše optimismus. Taky důležitá věc.
Další super příležitost se "otrkat" jsou školní akce. Nacpáním se do všech možných kroužků a projektů jednak zabijete čas který byste doma po škole prožraly u televize a navíc se něco nového naučíte a poznáte spoustu lidí z různých tříd, což zvýší šanci že pokud máte ve třídě vážně samý kretény, můžete si najít přátele jinde. Opět to má pod palcem učitel který vás donutí spolupracovat na stejném cíli což dá k pokecu spoustu příležitostí, byť by měl být jen k tématu prováděné činnosti.
A ono to pak půjde líp.


Co ale můžete udělat už teď?
Komunikujte. Přes internet přece jen padají zábrany líp a naživo pak budete mít na co navázat. Fajn by taky bylo zorganizovat nějaký předškolní sraz, ale pokud věříte, že by na ten váš nikdo nepřišel, aspoň se sejděte s pár příjemnými lidmi nebo se zúčastněte nějakého již vymyšleného - protože pokud se na něj bodnete, opět vám to přidá na pocitu že jste mimo a nemáte s nimi o čem mluvit.

A rada nakonec: nevěšte hlavu, na začátku roku se obvykle stává taková příjemná věc jíž je nový spolužák který naprosto nikoho nezná a naprosto ho potěší každý zájem - chňapněte po něm, i kdyby z toho nevzniklo přátelství, aspoň si počáteční pomocí rozšíříte seznam lidí s nimiž dobře vycházíte ;-)

21.8.2013 aneb po dlouhé době deníček

22. srpna 2013 v 3:16 | Andee |  Diary
Ahojky,

nevěděla jsem o čem dnes psát a výpis článků mi připomněl že jsem už hoodně dlouho nepsala o svých současných novinkách. Jenže ono se tak nějak nic neděje, tedy aspoň proti tomu co jsem byla zvyklá...!
Deníček... dnes to bude celkem rychlovka i proto,že u toho vymýšlím 7. díl své knížky a měla bych co nejdřív chvíli jít spát, škola za deset dní a Andee ponocuje... mimochodem, i to mě děsí. Nějak moc to uteklo, ovšem připomíná mi to tři příjemné věci které mě tím pádem čekají - jednak sraz se spolužačkami, který na našich třídních FB stránkách pořád probíráme a nikdy na něj nedojde, pak předškolní nákup který bude zahrnovat i shánění džín (a jestli je to s mojí příšernou váhou tak blbý, že se nevejdu do 34 nejspíš se těmi džínami ještě v kabince uškrtím :-D) které ovšem bude téměř nemožné, protože do všech krámů už doputovala nová kolekce a dávat za džíny tisícovku se mi vážně nechce. No a ta třetí věc je plánovaná změna blogového designu - aspoň něco zdarma v tomhle předraženém světě (nediskutujme o elektřině a internetovém připojení :-D)...


Zase nejsem zrovna spokojená, jelikož mámě pokračují výlety do nemocnice, ale naštěstí se z toho nevyvíjí žádná depka, byť mi hladovění z ní plynoucí vážně neuškodilo, ba naopak :-D
Četla jsem si starý články a občas žasla nad svým myšlením i jezením, ovšem všechny ty komentáře holek které dnes už vůbec neblogují mě celkem rozlítostnily. Ať žije nostalgie, ale vážně jste jako moje rodina, dámy! Věřím, že s návratem do školy se co se jezení týče zlepším, minule jsem tím bez úsilí shodila dvě kila jen proto, že jsem prostě měla míň času se tláskat. Taky zase budu potkávat všechny ty hubený nány a hlavně jistého současného maturanta a uvidíte, jak to moji motivaci nakopne!


Za poslední novinku pokládám že jsem nehorázně začtená do Hostitele - knížka tlustá jak kráva, ovšem Stefanie Meyerová opět nezklamala, jinak sice sci-fi nečtu, ale v jejím podání je to prostě paráda :-D Hodlám stahovat jako film a pak zas dám vědět ;-)


Toť z mých novinek asi vše, mějte se a já mažu spinkat :-O

Hodné holky nejí aneb inteligence nadevše

21. srpna 2013 v 1:57 | Andee |  Něco k zamyšlení...
Opilou Andee obvykle napadají opravdu revoluční teorie. A vážně mě teď rozesmálo to automaticky použité slovíčko "obvykle", vzhledem k tomu, jak málokdy přijdu k alkoholu. No jo, vzbuzuji v sobě iluzi protřelé bad girl po jejímž statusu jsem toužila celý život, hlavně ve chvílích, kdy jsem dojela na dobrosrdečnost a naivitu.


Opilá Andee tentokrát přemýšlela o svém blogu. Ano, takhle příliš vás miluju, že mi vrtáte hlavou i napité na dovolené, kdy bych si měla vypnout od... no od úplně všeho.
Takže jsem se kochala svou odvázaností a uvědomila si že všechny ty tekuté dobrotky nejsou zdaleka bez kalorií, šíííleně se tomu tlemila... no, to je jedno.
Na mysli mi tím vyvstala jedna praštěná pro ana hláška. Tedy, praštená je jich většina, ono cokoli, co zamindrákovaným puberťačkám vymývá sektařsky mozek že nikdy nebudou dost dobré, jídlo je zlo a rozmazlenost a ideálem krásy jsou trčící kosti nemůže být normální, ale tahle byla obzvlášť nesmyslná.
Hodné holky nejedí.
Musel to vymýšlet někdo opravdu nenápaditý a nelogický.
Tak zaprvé, nechápu, co může koho rajcovat na představě že je "hodný", což je pro Andee synonymem ušláplé puťky odvedle. Jistě, pokud jste rodič dítěte, z pohodlnosti si přejete dítko co nejméně problémové, ale pochybuji že anorektické hlášky vymýšlí matky puberťaček jež tím míní motivovat jednak ke snížení rodinného rozpočtu za potraviny a jednak k lepším mravům.


Ani to ale není ten největší omyl této hlášky. Ten netkví ve slově "hodné" ale "nejedí". A nemyslím tu koninu že by jakákoli, hodná či méně hodná holka neměla přijímat žádné potraviny.
Samy to znáte - jistě nejen mně donutila výchova a z ní plynoucí povaha být tou hodnou "do počtu" co si každé slovíčko musí dvacetkrát promýšlet a zážitků má jako šafránu. A co mnohá takováhle hodná, frustrovaná, znuděná, hlídaná a rezignující dívka udělá? Noci, které její kamarádky propaří ona "proléčí" svou bezvýchodnost a jednotvárnost Nutellou, chipsy, zmrzlinou a bonbony. Která jsme tohle nezažily.


A hle, ono na tom vážně něco je! Že by anorektické žvásty byly přesně tím, čím jsem je právě a již poněkolikáté nazvala?!
Ačkoli, ne že bych je chtěla obhajovat, ale se svým citem k češtině jaksi tuším, "co tím chtěl básník říci", byť jeho slovní zásoba musela být mizerná; někde jsem četla že s čím dál větším stádiem anorexie se snižuje i IQ tak pozor dámy aby se z vás nestala taková ta SupeRíQ husYčQa co ééééhm nemá... nooo jak vono se tomu řiká... slovní zásobu. Ale věřte či ne ale stačilo by "hodnou" holku nahradit například "disciplinovanou" a hned by se v tom nedokázala šťourat ani věčně nespokojená a přechytralá Andee :-D


A víte co? Dneska jsem toho už prostě načetla příliš než abych vám neudělala tu radost a nepodělila se o trochu humoru pro logicky uvažující :-D

Pro ana motto říká: Jestli chceš vidět jídlo, podívej se na svoje stehna.
Andee říká: Nejsem a nehodlám být kanibal ;-)

Pro ana motto říká: Zůstaň co nejdéle vzhůru. Když spíš, nespálíš žádné kalorie.
Andee říká: I při spaní se spaluje a dostatek spánku je základním pilířem hubnutí - a koneckonců, která z nás tu nespící dobu bez přestávky jen cvičí a sportuje aby to mělo smysl? Naopak, v noci nás nejčastěji osvítí... světlo při otevření ledničky :-D

Pro ana motto říká: Kdybych snědla trochu, snědla bych všechno. Proto nesním nic.
Andee říká: Někdo si tu opět plete anorexii se sebeovládáním :-D

Pro ana motto říká: Štíhlost je navždy.
Andee říká: Ať žijí jojo efekty z hladovek!

Pro ana motto říká: Je jídlo důležitější než vaše zdraví, váš vzhled, kvalita vašeho života??
Andee říká: Odkdy spočívá zdraví ve vypadaných vlasech, zlámaných nehtech, ztrátě menstruace a vyčnívajících kostech??

Pro ana motto říká: Kalorie vás neudělají šťastnou.
Andee říká: Kalorii jsem sice nikde v ledničce neviděla, ale čokoládu ano a endorfiny pocit štěstí přinášejí.

Pro ana motto říká: Kosti definují, kdo opravdu jsme, tak je ukažte.
Andee říká: Nic vás nedostane do Bohnic rychleji, takže hodně štěstí ;-) My ostatní hurá pod rentgen!

Pro ana motto říká: Jez abys žila, nežij abys jedla.
Andee říká: Konečně motto které podporuje dodržování bazálního metabolismu!! Nebo že by snad ne?! :-D


Sláva nazdar výletu aneb zhodnocení 2/2

20. srpna 2013 v 12:00 | Andee |  Diary
Ahojky, tak jsem tu zpět s druhou částí, tedy druhou slezinou a tak vůbec. První máte pro připomenutí tady.

Včerejší večer. Měly jsme už jet domů, ale jelikož má naše drahé místo na Vysočině podobné množství společenských událostí jako filmové město Mystic Falls (Upíří deníky) rozhodli jsme se zůstat ještě na závěrečnou Bengálskou noc a znovu na ni sezvat matčinu partu, byť ne kvůli takovému úspěchu akce minulé, nýbrž z praktického hlediska odvozu do Prahy a pro jistotu bez minulých ničitelů dobré nálady. A koneckonců, asi i proto, že jsme k naší smůle bytosti dobrosrdečné a tudíž míníme věci jež milujeme rozdávat i mezi ostatní, aneb jak z legrace říkám, "vstanu v šest, pomodlím se, zacvičím jógu a jdu vařit obědy pro bezdomovce". Ovšem je fakt, že jsem byla významným zdrojem potravy všech místních zvířátek a to leckdy na úkor toho vlastního či dokonce rodinky, kdy jsem kachnám, jež mi zobaly z ruky věnovala celý náš chleba a kočkám a psům téměř na potkání opovrhované granule naší Ashleyiny.
Ale zpět.


Pochopitelně to dopadlo jinak než jsme očekávaly. Místo ve čtyři dorazili až v osm s autem narvaným pivem i mou kamarádkou Becherovkou. Na plánované koupání nezbyl čas a rovnou se šlo chystat na Bengálskou noc, takže řádně napít na kuráž a vhodně přiodít, což byl v mém případě poněkud problém, jelikož jsem podcenila situaci a přecenila počasí a především táhla více čtiva než oblečení, ovšem nic nebylo nevyřešitelné takže jsme mohli vyrazit.
Ukázalo se, že se celou cestu děsíme každé cedule zbytečně, protože strašidla strašila až u přehrady, kde celý nebezpečný a uvřískaný pochod startoval. Fronta, která se tam ovšem táhla nás odradila už předem, takže jsem si před odchodem nechala koupit jablečný tlamolep a vyslechla (dobře míněné) rady naprosto si protiřečící s faktem, že je pronáší osoba, která mě věškerým pitivem zásobuje. Vážně spoléhá na rozum odvázané šestnáctky která si obvykle užije přibližně na úrovni jeptišek, když nabízí a promlouvá do duše když přijímám?!
Vrátili jsme se tedy, vytáhli kytary, pití, buřty a chleba a během noci se dostalo na spoustu jídla, písniček včetně mé milované Sbírky zvadlých růží, pití i mé opile ukecané duchaplnosti, kterou si jednak pamatuju, jednak měla smysl a nebyla tolik ke stydění, ovšem bylo jí na mě příliš.
Byli jsme venku až do půlnoci a pak mě alkohol jako minule uspal a já odpadla, zatímco ostatní pokračovali...

Říkáte si, že zatím neslyšíte žádnou katastrofu?! Mě to tak taky nepřišlo, ovšem ráno se dostavilo s kocovinou morální i mírně tělesnou, kdy žaludek vyloženě pevně nesídlil na správném místě, nicméně ani to mi nebránilo se nadlábnout jablečného štrůdlu a odpoledne si zaplavat. Ovšem náš odvoz po velkolepé hádce s mámou jednoduše odjel. Pochopitelně bez nás. Do toho samozřejmě matčiny afektované výkřiky že je totálně bez přátel a kdesi cosi, vlastně nápadně připomínala to, co bych měla představovat já včetně předešlých neustálých telefonátů. Jak občas říkám, chová se spíš jako moje ségra než matka, ale naštěstí jsem nedopadla tak příšerně jako právníkův syn (viz. min. článek). Prostě veledrama, byť jsme se domů nakonec v pořádku dostaly; matinka je možná "bez přátel", ovšem máme ještě babi.


A teď to, co vás jistě zajímá ze všeho nejvíc - kterak vaše Andee papala. No, řeknu to jednoduše - hodně. Představte si konec světa, vesnický koloniál na návsi a představte si, jak byste tam asi sháněli celozrnný rohlíky, zvlášť když ty normální jsou vyhlášený tím, jak jsou dobrý, natož pak zeleninu, nepředražené ovoce (aniž byste kradli) nebo nějaké zrní. Takže se Andee živila typicky konvenčně a šíííleně si to užívala což se odrazilo na porcích a logicky i na váze, byť ne tak děsivě jsem jsem předpokládala. Představte si krámek s výbornou točenou zmrzlinou každý den jiné příchutě. Představte si moji babičku vyžívající se v hostění hostů kteří o to ani nestáli, takže kdopak to musel sežrat? To byste neuhodly, jistě.

Abych řekla pravdu, nejzdravější co ten týden ve větší míře prošlo mými ústy byla asi přemíra zeleného čaje jímž jsem se pokoušela kompenzovat škody - ovšem ani jeho senzační účinky nejsou zázračné. A jelikož jsem ani před odjezdem neměla svých původních 48 kilo, které jsem líná vymazat z perexu nebo čehoto pod mým úžasným designem, čísílko zrovna pěkné není.
Co se dá dělat. Hlavně mě nelitujte, věděla jsem do čeho jdu a počítala že teď se jednoduše zase papat nebude. Tak už to chodí a nemůžu se teď vymlouvat ani na hormony, ani na nervy ani na depku, ani na významné události ani další polehčující pokolnosti a dokonce ani na zdravý čerstvý vesnický vzduch na němž prostě vyhládne, kterak zněla má současná výmluva, jelikož toho bychom se v Praze těžko dočkali.


Ovšem k něčemu příjemnějšímu... rekapitulaci.

Zjištění:
1) když se opiju, jsem ospalá a ukecaná, ovšem naštěstí v opačném pořadí
2) abych se opila potřebuju malé pivo, tři větší becherovky (skleničky, ne flašky) nebo odpovídající množství čehokoli s vodkou a libovolný tlamolep čili nějakou sladkou břečku
3) většina kluků kteří se mi líbí jsou blonďáci a kteréni
4) opět se vyplnilo to, co jsem napsala (viz. min. článek) a podobné nadpřirozené schopnosti si uvědomila během pití a večera i většina máminých přátel včetně jí (v mládí "věštila" karty)
5) v baráku může být sebevětší satelit se 150 kanály, ovšem nechytíte tam Nova cinemu na níž dávají moje drahé a tudíž prošvihnuté Roztleskávačky ani Wifi (čímž nevyšla ani Jillian)
6) i v létě se dá chytit angína (vím z vlastní zkušenosti)
7) účel splněn, inspirace načerpána a co nevidět se vrhnu na psaní sedmého dílu (ať žije budoucnost "made by me"!!)
8) všechna Bravíčka co jsem celý rok za drahý prachy kupovala měli v místní knihovně
9) za 8 dní se dají nažrat téměř tři kila (jsem to ale šikula, že??)
10) když si s sebou nevezmu dostatek šatstva, bývám jím obdarována (tentokrát to byly džíny včetně pásku od též osoby co mě zásobila pitím, pozvala na oběd a před půl rokem mi přivezla hadrů tři tašky)
11) babičce se dá nakecat cokoli (vydyndala jsem z ní Psyllium když nepůjdu do jezera protože jsem věděla že ho nestihneme)
12) abych získala nové a originální fotky, musím si udělat celodenní pochoďák do nejzapadlejších končin (ovšem možná vám je sem dám)
13) u mé nenáviděné povinné četby záleží na jejím zpracování (ach ten herecký tábor plný pěkných kluků...)
14) hádky obohacují (matka si vzteky servala darovaný náramek a já si ho nechala)