Tak jsem si včera koupila Bravo Girl. Zdá se vám to jako divný začátek článku? U Andee je všechno možné. Nadopovala jsem se notnou dávkou problémů které buď problémy vůůůbec nejsou nebo na ně má jmenovaná časopis nějaké geniální řešení. Prostě optimismus nadevše.
Hned na obálce nápis jak kráva velkej - největší lákadlo časopisu, protože jinak opět převládaly plakáty před články (stojí čím dál víc za houby): 50 TIPŮ JAK SE STÁT HVĚZDOU ŠKOLY. Jéé zase přehání, pomyslela jsem si otráveně, ovšem nedalo mi to a už jsem div neškubala stránky jak rychle jsem se k tomuhle zázračnému návodu mínila dostat. Nic nového pod sluncem a už vůbec nic co by z vás skutečně udělalo hvězdu, natož školy. Uvědomuje si redakce Bravíčka že škola je taková ta obvykle několikapatrová budova v níž bývá vměstnaných klidně i 20 tříd a tím pádem průměrně 6000 lidí a že tím, že dychtivé čtenářce poradí že se má usmívat, chodit narovnaná a víc se zapojovat do všeobecného dění si jí těch 6000 lidí ani nevšimne, natož aby jí pojímali za svou hvězdu?! A co si pod tím vlastně představíte?
Možná byste na otázku z jednoho úhlu dokázaly odpovědět automaticky: holka s dokonalou vizáží a tomu odpovídajícím sebevědomím. Nebudu vám to vymlouvat, ode mě se Bravo řečí nedočkáte, byť je samozřejmě do jisté míry pravda, že bezduchá kráska taky nemá vyhráno. Jenže já se ptám spíš co to pro tu dotyčnou znamená: budou ji všichni zdravit a povídat si s ní, kluci se po ní otáčet že spadnou ze schodů a učitelé jí nevědomky nadržovat? A do jaké míry může být tenhle zájem nefalešný?! Neomrzelo by vás to nakonec?
Jistě, škola je jedna velká reality show, aspoň pokud je vám x-náct a trpíte americkými představami, jak to Andee nazývá. Ale stejně jako všechny školy co znám nemají tým roztleskávaček, nikdy se nezalíbíte, nezavděčíte a neskamarádíte se všemi těmi 6000 lidmi. A není to proto, že byste byly špatné.
Vezměme si příklad z Hollywoodu: dotyčná zpěvačka může být sebekrásnější, sebecharakternější i sebetalentovanější ale přesto jsou lidé kteří ji neposlouchají nebo třeba dokonce ani neví, že vůbec existuje. Měla by proto s kariérou seknout a jít prodávat do supermarketu? No jasně že ne!
To, že si uvědomíte, že když vás někdo nemusí, není to proto, že by byla chyba ve vás je počátek úspěchu. A proč hned mířit až na vrchol? Jako v hubnutí si musíme dávat menší cíle - stejně jako holka s dvaceti kily nadváhy nemůže za dva týdny nakráčet na konkurz na modelku se ze stydlivé a ba ani běžně sebevědomé holky nestane přes noc hvězda školy.
Takže tedy malé cíle. Opět všeobecně známé pravidlo.
Ano, tím, že se budete usmívat a chodit narovnaná a hezky a přirozeně vystajlovaná nic nezkazíte, v tom má Bravo projednou pravdu. Ovšem sama jsem zažila že to nestačí - lidi to k vám samo od sebe nepřipoutá a pokud se nezapojíte sama, později se jako Andee která se tímhle návodem řídila dozvíte, že vás považují za namyšlenou a sebestřednou individualistku, byť samozřejmě ne těmito slovy, jelikož typ lidí, který tyhle věci pronáší takhle květnatou slovní zásobou neoplývá.
Takže ten první krok je tedy na vás. Jenže jak to udělat?
Bohužel nemůžu poradit ničím víc než všeobecně známým, ovšem fungujícím. Stojíte před rozhodnutím jít či nejít do hloučku vášnivě debatujících spolužaček. Vaše mysl se v té chvíli roztříští na dvě osobnosti, jednu hystericky vřískající ať vás to ani nenapadne, protože to určitě dopadne špatně, něčím se ztrapníte a ony se vám vysmějí a navíc o vás přece vůbec nestojí, protože kdyby ano, našly by si vás samy a druhou tiše a nejistě namítající, že za zkoušku nic nedáte.
Asi vám došlo, že tenhle tichý hlásek je sebevědomí. A má pravdu - copak tím, že když si stoupnete mezi holky, s nimiž většinu roku sdílíte jednu místnost uděláte něco špatného? Budou vás za to nesnášet? A opravdu je něco pohrdáníhodného na tom, když jim sdělíte, co jste dělaly o víkendu nebo o prázdninách? I kdybyste třeba nakonec něco hloupého řekly, stejně se houby stane - možná se zasmějí, ale když se zvládnete zasmát s nimi, ještě vezmou v úvahu že se neberete tak vážně. A pak, mají přece mnohem víc starostí a zážitků než aby si pamatovaly, že jste něco neřekla úplně nejlíp. A i kdybyste třeba neřekly vůbec nic, i tahle odvaha se cení, protože když budete poslouchat, postupně se dostanete do obrazu a příště už to bude lepší. Navíc si na vaši přítomnost postupně zvyknou oni i vy.

Jenže čím se donutit vůbec k tomu prvnímu kroku? Ano, to je vlastně to nejtěžší. Nevím, jestli pomůžou posvěstné tři nádechy, ale můžete je zkusit. Mému perfekcionistickému já celkem pomáhal i pohled do zrcátka, jímž jsem se ujistila že mě nemusí znervózňovat případný rozmazaný lesk na rty a podobně a můžu se tedy soustředit bez vedlejších myšlenek. Vzpomeňte si na něco příjemného nebo ještě lépe na něco, co se vám povedlo a na co jste pyšné. Fajn je taky vymyslet nějakou zástěrku, pod níž se do hloučku vecpete - půjčení propisky, dotaz ohledně (ne)existence domácího úkolu a tak dál - a pak se už líp zůstane - otevřený příchod se suverénní otázkou "Ahoj, co řešíte?" už přece jen chce víc odvahy a tréninku.
Ano, trénink. Bez toho to nepůjde. Úplně rozumím když se vám před lidmi špatně mluví - ideální jsou na to ale referáty. Tuhle příležitost projevu má pod palcem učitel, takže odpadá strach že se vám někdo vysměje: komu to cpeš? jak se často obáváme. Kromě toho může do projevu zasahovat, pomoct pokud se zaseknete i ztišit rozkecané "publikum". Dá vám tedy geniální příležitost a za vaši odvahu vás ještě odmění v podobě většinou dobré známky a pozice "aktivní", která mnohdy dokáže ovlivnit nerozhodnou známku.
Když to tak píšu, připomnělo mi to naši skvělou učitelku na ekonomiku - s příchodem na školu jsem se tohohle předmětu bála a dokonce mě děsila i nutnost referátu pro klasifikaci, zvlášť když jsem na začátku abecedy. Pěkný kulový, ekonomika i učitelčin výklad mě baví, chápu ho a na referáty se dokonce těším, byť vyžadují naučit se jejich desetiminutový text zpaměti což mi takový problém nedělá. Učitelka na konci vždycky donutí třídu zhodnotit co bylo dobré a co by se mohlo zlepšit (a záměrně neříká co bylo špatné) a mnohdy poradí i s projevem.
To jsem ale trochu odbočila, byť pokud by se z tohohle příkladu dalo vzít nějaké ponaučení, byl by to jednoduše optimismus. Taky důležitá věc.
Další super příležitost se "otrkat" jsou školní akce. Nacpáním se do všech možných kroužků a projektů jednak zabijete čas který byste doma po škole prožraly u televize a navíc se něco nového naučíte a poznáte spoustu lidí z různých tříd, což zvýší šanci že pokud máte ve třídě vážně samý kretény, můžete si najít přátele jinde. Opět to má pod palcem učitel který vás donutí spolupracovat na stejném cíli což dá k pokecu spoustu příležitostí, byť by měl být jen k tématu prováděné činnosti.
A ono to pak půjde líp.
Co ale můžete udělat už teď?
Komunikujte. Přes internet přece jen padají zábrany líp a naživo pak budete mít na co navázat. Fajn by taky bylo zorganizovat nějaký předškolní sraz, ale pokud věříte, že by na ten váš nikdo nepřišel, aspoň se sejděte s pár příjemnými lidmi nebo se zúčastněte nějakého již vymyšleného - protože pokud se na něj bodnete, opět vám to přidá na pocitu že jste mimo a nemáte s nimi o čem mluvit.
A rada nakonec: nevěšte hlavu, na začátku roku se obvykle stává taková příjemná věc jíž je nový spolužák který naprosto nikoho nezná a naprosto ho potěší každý zájem - chňapněte po něm, i kdyby z toho nevzniklo přátelství, aspoň si počáteční pomocí rozšíříte seznam lidí s nimiž dobře vycházíte ;-)