Ahojky,
tak mě tu máte zpátky, vyrekreovanou a plnou dojmů, zážitků, zkušeností a problémů, obohacenou i ochuzenou... Tak jako obvykle.
Protože jsem si psala papírovou formu deníčku (taková moje místní tradice), nebudu vypisovat den po dni. A ani tam jsem nepsala datum a popis dne, prostě jen ventilovala tu přemíru dojmů.
A že jich bylo!
Nejvýznamnější byly víkendy, tedy kytarová slezina n.1 a n.2, přičemž doteď netuším, která byla lepší, protože obě byly zajímavé a katastrofální zároveň.
V té první si pozici kreténa události zabral matky platonicky milovaný frajer muzikant a jeho totožná, byť narozdíl od otce blond šestnáctiletá kopie.
Totiž, abyste chápaly - než jsme jely, byla jsem na nervy, ovšem přesvědčená že dotyčný bude něco jako já, jelikož mi ho matinka podobně neinformovaně vylíčila jako "fajn kluka s nímž otec nemá vůbec žádný problémy a jsou si navzájem parťáky a kámoši".
Realita byla následující: coby parťák a kámoš otec právník dovolil svému synovi totéž, co si dopřával sám - a snad to nemusím všechno jmenovat - a problémy s ním neměl jelikož ve své namyšlenosti seřval každého, komu se na tomhle postupu nebo vůbec na čemkoli něco nelíbilo, byť to třeba v případě servírky, která by kvůli podávání alkoholu měla průser bylo neprávem.
Tím jsem byla z kluka, na něhož jsem byla detailně připravená totálně vykolejená aniž by to vůbec postřehl. Výhodou ovšem bylo, že nebyl čas to řešit, jelikož pokud ti dva měli nějakou mně milou vlastnost, byla to ta, že se neuměli nudit, takže "honem honem vybalit, kdepak, nebudeme se ládovat babiččinými pracně připravovanými koláči, řízky a tak dál, najedli jsme se cestou v Mekáči, když jsme na vás šíííleně dlouho čekali, jde se koupat a pak do hospody". O tom, kterak závidím lidem, kteří se po návštěvě zmíněného fast foodu nemusí stydět svléct do plavek netřeba mluvit. A že mladší varianta svého otce narozdíl od něj vypadala téměř výstavně.
Super taky bylo, že jsem se svezla s jejich nenucenými mravy i já a užila si věci, které by jindy byly zapovězené, jako přeplavat tam a zpět 15 metrů hluboké jezero (jako že jsem plavala téměř nejlíp), vykouřit přibližně čtyři cigarety za večer a vypít... první poslední. A věřte, že pak se to vytahování poslouchá daleko mileji, povolí nervozita a člověk si dokonce v závěru noci krásně zavříská spoustu písniček, které do té doby nevěřil, že vůbec zná... takže to bylo vlastně fajn, byť se kretén junior nechal slyšet že všechny holky jsou stejné a na totéž a tak podobně. Prostě kopie svého tatínka, s níž se ovšem bez pozornosti okolí dalo překvapivě příjemně pokecat, protože si nemusela na nic hrát. Úplně jsem cítila tu výzvu z něj vymlátit normální bytost.
To mě ovšem přešlo s jejich ranním odjezdem - a já si uvědomila čtyři důležité věci na něž má napitost jednoduše nestačila - že zpětně o nich tak negativně nepřemýšlíme (a bez nich by to stálo za houby), že máme s mámou vkus na stejné typy a hlavně, což je nejhorší, že se ten včerejšek zatraceně podobal začátku mé osudové knižní zápletky, k níž konečně došel ten správný časový úsek končících prázdnin. A pak, což se ukázalo ještě horší než třetí zjištění, že s jejich odjezdem definitivně skončila zábava. Sice se zbytek party zdržel i přes neděli a vzal nás do restaurace na výbornou svíčkovou a horké maliny, ale žádný odvaz se nekonal.
A tím méně i s jejich odjezdem. To jsem si totiž uvědomila rozdíl a nechtěla tu probuzenou dáblici zase nechat usnout, zatímco rodinka mínila odpočívat po náročném víkendu. Prostě tuna hádek. Z protestu jsem tajně vykouřila víc cigaret než za celý svůj život a připadala si tak správně špatně. Jako máma, která v mém věku dělala totéž a zůstalo jí to až dodnes...
Mě ale ne, postupně mě vzdor přešel přesně s dobou, která od jejich odjezdu uplynula. Nakonec jsem rodinku ke všestranné spokojenosti poněkud zpacifikovala, zabavila a užila si. Koneckonců, drahý tatínkův velký parťák nebyl jediným zajímavým klukem v okolí, zvlášť když jsme zrovna natrefily na termín hereckého táboru či čeho, čímž jsem si užila i notné dávky kultury a měla dooost velký výběr, byť jsem nakonec utvrdila svou domněnku, že jsem hlavně na blonďáky.

Druhou kytarovou slezinu a další spoooustu důležitostí čekejte až se vaše drahá slečna blogerka cestovatelka vyspinká... ať se máte nač těšit ;-)






