close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2013

Sláva nazdar výletu aneb zhodnocení 1/2

19. srpna 2013 v 0:19 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak mě tu máte zpátky, vyrekreovanou a plnou dojmů, zážitků, zkušeností a problémů, obohacenou i ochuzenou... Tak jako obvykle.
Protože jsem si psala papírovou formu deníčku (taková moje místní tradice), nebudu vypisovat den po dni. A ani tam jsem nepsala datum a popis dne, prostě jen ventilovala tu přemíru dojmů.
A že jich bylo!

Nejvýznamnější byly víkendy, tedy kytarová slezina n.1 a n.2, přičemž doteď netuším, která byla lepší, protože obě byly zajímavé a katastrofální zároveň.

V té první si pozici kreténa události zabral matky platonicky milovaný frajer muzikant a jeho totožná, byť narozdíl od otce blond šestnáctiletá kopie.
Totiž, abyste chápaly - než jsme jely, byla jsem na nervy, ovšem přesvědčená že dotyčný bude něco jako já, jelikož mi ho matinka podobně neinformovaně vylíčila jako "fajn kluka s nímž otec nemá vůbec žádný problémy a jsou si navzájem parťáky a kámoši".
Realita byla následující: coby parťák a kámoš otec právník dovolil svému synovi totéž, co si dopřával sám - a snad to nemusím všechno jmenovat - a problémy s ním neměl jelikož ve své namyšlenosti seřval každého, komu se na tomhle postupu nebo vůbec na čemkoli něco nelíbilo, byť to třeba v případě servírky, která by kvůli podávání alkoholu měla průser bylo neprávem.
Tím jsem byla z kluka, na něhož jsem byla detailně připravená totálně vykolejená aniž by to vůbec postřehl. Výhodou ovšem bylo, že nebyl čas to řešit, jelikož pokud ti dva měli nějakou mně milou vlastnost, byla to ta, že se neuměli nudit, takže "honem honem vybalit, kdepak, nebudeme se ládovat babiččinými pracně připravovanými koláči, řízky a tak dál, najedli jsme se cestou v Mekáči, když jsme na vás šíííleně dlouho čekali, jde se koupat a pak do hospody". O tom, kterak závidím lidem, kteří se po návštěvě zmíněného fast foodu nemusí stydět svléct do plavek netřeba mluvit. A že mladší varianta svého otce narozdíl od něj vypadala téměř výstavně.

Super taky bylo, že jsem se svezla s jejich nenucenými mravy i já a užila si věci, které by jindy byly zapovězené, jako přeplavat tam a zpět 15 metrů hluboké jezero (jako že jsem plavala téměř nejlíp), vykouřit přibližně čtyři cigarety za večer a vypít... první poslední. A věřte, že pak se to vytahování poslouchá daleko mileji, povolí nervozita a člověk si dokonce v závěru noci krásně zavříská spoustu písniček, které do té doby nevěřil, že vůbec zná... takže to bylo vlastně fajn, byť se kretén junior nechal slyšet že všechny holky jsou stejné a na totéž a tak podobně. Prostě kopie svého tatínka, s níž se ovšem bez pozornosti okolí dalo překvapivě příjemně pokecat, protože si nemusela na nic hrát. Úplně jsem cítila tu výzvu z něj vymlátit normální bytost.


To mě ovšem přešlo s jejich ranním odjezdem - a já si uvědomila čtyři důležité věci na něž má napitost jednoduše nestačila - že zpětně o nich tak negativně nepřemýšlíme (a bez nich by to stálo za houby), že máme s mámou vkus na stejné typy a hlavně, což je nejhorší, že se ten včerejšek zatraceně podobal začátku mé osudové knižní zápletky, k níž konečně došel ten správný časový úsek končících prázdnin. A pak, což se ukázalo ještě horší než třetí zjištění, že s jejich odjezdem definitivně skončila zábava. Sice se zbytek party zdržel i přes neděli a vzal nás do restaurace na výbornou svíčkovou a horké maliny, ale žádný odvaz se nekonal.
A tím méně i s jejich odjezdem. To jsem si totiž uvědomila rozdíl a nechtěla tu probuzenou dáblici zase nechat usnout, zatímco rodinka mínila odpočívat po náročném víkendu. Prostě tuna hádek. Z protestu jsem tajně vykouřila víc cigaret než za celý svůj život a připadala si tak správně špatně. Jako máma, která v mém věku dělala totéž a zůstalo jí to až dodnes...


Mě ale ne, postupně mě vzdor přešel přesně s dobou, která od jejich odjezdu uplynula. Nakonec jsem rodinku ke všestranné spokojenosti poněkud zpacifikovala, zabavila a užila si. Koneckonců, drahý tatínkův velký parťák nebyl jediným zajímavým klukem v okolí, zvlášť když jsme zrovna natrefily na termín hereckého táboru či čeho, čímž jsem si užila i notné dávky kultury a měla dooost velký výběr, byť jsem nakonec utvrdila svou domněnku, že jsem hlavně na blonďáky.


Druhou kytarovou slezinu a další spoooustu důležitostí čekejte až se vaše drahá slečna blogerka cestovatelka vyspinká... ať se máte nač těšit ;-)

My favorite childbook

16. srpna 2013 v 16:15 | Andee |  Challenges
Ahojky,

tohle už je poslední z mých předepsaných článků, dál tu budu osobně :-D
Nějak mě to vyprávění o své minulosti baví, tak tu máte další ;-)
Dnes to moc dlouhé nebude, protože kolem mě řádí poslední přípravy a létají nadávky na mé flákačství, znáte to samy, ovšem nemohla jsem dopustit aby mi vyšly články jen do středy a pak ticho po pěšině :-D
Moje nejoblíbenější pohádková knížka.
Asi byste si představovaly, že k takovéhle lásce ke knihám (na dovolenou jsem si jich na týden vzala šest) a psaní budu vedena už od dětství. Ano, už odmala jsem byla knížkami posedlá, byť můj výběr byl o něco složitější než ostatních a typických dětí.
Možná vás to totiž překvapí, ale Andee se bála typických pohádek.

"Žili byli Jeníček a Mařenka... tatínek je odvedl do lesa a..."
"Uáááááááááááááá!!!" Od chvíle, kdy se v knížce stala osudová zápletka, někomu šlo o život a tak podobně, Andee začla vřískat a buď vypínala televizi nebo mizela z doslechu. A vlastně jí podobné nahlížení na problémy zůstalo tak nějak dodnes, byť aspoň většinou nevřeští.
Byla jsem asi příliš soucitné dítě, ale mámě, rovněž literární šílenkyni jako je současná Andee (která mimochodem se psaním začala už v pěti) jsem tím nakonec udělala víc užitku než škody, protože jsem pěkně zaměstnávala její fantazii, kdy musela vymýšlet příběhy bez problémů a později do nich zakomponovávat mé kamarády a podobně.
Když to tak uvážím, dochází mi že má nechuť ke dramatům zůstala dodnes, protože jsem ještě v šestnácti stoprocentně neviděla jediný horor, tedy aniž bych v důležitých chvílích minimálně nezavírala oči.
Pokud bych si ale měla vybavit nějakou konkrétní knížku, jejíž obsah pro mně byl dostatečně mírumilovný, byl by to Medvídek Pů, jehož jsem znala nazpaměť - a pak samozřejmě klasika jménem Dášeňka.

Naprosto nechápu, kdy ta doba nastala, ale od jisté své škodolibé doby, kdy jsem pravděpodobně dostávala rozum jsem naopak začala fandit záporákům - myslím, že jsem tu vlastnost získala od mámy, zatímco babička je vždy pro ty šťastné konce - byla jsem fanynkou Gargamela a vlka v Jen počkej zající a... božínku, těch pohádek bylo, že tak daleko až má paměť nesahá...
Další co si ze svého dětství pamatuju byla nenávist k večerníčkovskému závěrečnému "Dobrou noc" které mi správně připomínalo že se blíží nenáviděná (ne)činnost jménem spánek...opět křik a útěk....
No jo, kdo by od Andee očekával průměrnost... A ten kdo ano ať se to neopovažuje přiznat!

Season premiere or season finale

14. srpna 2013 v 20:00 | Andee |  Challenges
Ahojky,

tak tu máme menší změnu a Andee nebude psát o sobě ale o svých milovaných deníkách - myslím, že s pikantnostmi rekreující se slečny blogerky by se to tak přehánět nemuselo. A deníky jsou koneckonců taky zajímavé, jinak bych si na nich nedokázala vypěstovat závislost a tudíž o nich psát. A dovolím-li si chvíli namyšlenosti, většina věcí, které píšu aspoň podle vašich slov zajímavá je.
Ani tentokrát se nehodlám řídit pořadím a rovnou si vybírám poslední téma abych se těm pravidlům stavěla maximálně možně :-D


První nebo poslední díly.
Každé mají něco do sebe - první s sebou nesou kouzlo vyčkávaného návratu, zatímco poslední nejvíc hnou dějem.

Z pohledu Delena fanynky ale preferuji ty první. Jen si vzpomeňte na všechny poslední díly - v první sérii mou lásku Damona málem upálil Elenin táta John, ve druhé jeho život visel na vlásku díky Tylerovu kousnutí, ve třetí po něm šel šílený Alaric a i poslední díl čtvrté série mu přinesl smůlu, ačkoli tam byla ta super scéna s Elenou u níž prostě nešlo neslintat.


Navíc poslední díly obvykle přinášejí předzvěst jakési katastrofy - v první sérii to byl příjezd Katherine, ve druhé Stefanovo přidání ke Klausovi, ve třetí Elenina přeměna a čtvrtá série byla vůbec nejzajímavější; ačkoli nejsem žádná velká Stefanova fanynka protože se buď chová jak magor nebo mučedník, to co se mu stalo mě moc nepotěšilo a opravdu by mě zajímalo, jak tohle hodlají vyřešit :-D


What is in my makeup bag

12. srpna 2013 v 22:00 | Andee |  Challenges
Ahojky,

opět tu jsem i nejsem a opět tu máme nějakou moji exkurzi do soukromí. Dnes jsem tu s příběhem mé krásy - buďme sakra upřímné, říkáme to sice každá, ale doopravdy si většinou nemyslíme, že jsme šeredné. A když už jsme u té upřímnosti, být hezká bez kosmetické pomoci je spíš zázrak, takže jakkoli se snažíme okolí přesvědčovat o opaku, za naším vzhledem obyčejně stojí pěkná makačka.


Abych pravdu řekla, se šminky jsem začala až příliš brzo a bohužel se na mě mé prvotní kosmetické omyly podepsaly a občas mi umí jejich důsledky pěkně zkazit náladu, ačkoli co se snažím jíst zdravě, stav mé pleti se rapidně vylepšil. Například první rok malování jsem totiž vůbec nepoužívala krém a téměř se neodličovala. No, ve třinácti to snad ještě tak nenapravitelné škody nenadělalo.
To ale nebylo jediné (dnes už) úsměvné - v touze po opálenosti jsem jednou vyhodila peníze za o dva odstíny tmavší mejkap a pak se šíleně divila že vypadám jako bych si obličej natřela Nutellou. Vlastně s tímhle mívám problém i doteď - je pěkná makačka najít odstín odpovídající mému neopálenému tónu pleti. Občas mám pocit, že budu muset zamířit mezi karnevalovou výbavu a koupit si mejkap pro převlek za upíra.


Pokud totiž myslíte, že stačí přijít do drogerie, popadnout odstín 1 a spokojeně zamířit k pokladně, přála bych vám ten pocit až si pak váš nový úlovek plácnete na obličej a nepostačíte se vztekat že jste opět vyhodily peníze oknem; jakože je to paradoxní, ale čím jsem starší, tím levnější kosmetiku si kupuji :-D


Když už se vám tu tak přiznávám a znemožňuju, mezi má významná kosmetická období patří i příšerná osmá třída kdy jsem se řídila heslem "maximum mejkapu, maximum krásy". Je až neuvěřitelné, jaké množství barviček jsem na sebe dokázala napatlat. Snad ze studu k té době dnes používám šminek minimum - a taky proto, že co se řadím mezi sportovce, stejně se mi hned roztékají.


Své pevné každodenní místo u mě tedy má už jen řasenka, u níž jsem si zatím žádnou favoritku nenašla takže spíš experimentuji s novinkami a korektor Rimmel Match perfection jehož nejsvětlejší varianta skutečně připomíná moji kůži. Říká se sice, že je určený na kruhy pod očima, ale ty mé nikdy zakrýt nedokázal - po čtyřech hodinách spánku to nezvládne ani kouzelník a víc toho během školy obvykle nenaspím.
Dál už je to čistě příležitostné a do téhle kategorie patří lesky na rty a tekuté linky. Se stíny, rtěnkami a pudry jsem od svého zmalovaného období sekla a místo makeupu jsem si zvykla na BB cream. Jsem teď jasným příkladem rčení méně je více, ovšem nelituju té doby - myslím, že každý si své kosmetické omyly musí odbýt a když začnete dřív, v nejdůležitějším věku už jste téměř profík a víte co děláte, takže vám to většinou sluší, zatímco zaostalejší kamarádky teprve slzí z řasenky a hrdě si vykračují s oranžovou maskou na obličeji.


What is in my handbag

10. srpna 2013 v 14:30 | Andee |  Challenges
Ahojky,

zatímco tohle čtete, já se v nejlepším případě řítím Vysočinskými serpentinami, zírám z okna a napadají mě romantické, poetické i spisovatelské nesmysly i geniality a v horším čelím nějaké naší každoroční katastrofě - zapomenuté nevypnuté vodě, troubě nebo žehličce, nenalezené veledůležité věci, nehorázné hádce (jako že před dovolenou bývají běžné a ještě pět minut před odjezdem se nevzájem nazveme všemi možnými hospodářskými zvířaty, ujistíme o záporném vztahu a prohlásíme, že tu druhou, třetí i čtvrtou, tedy psa, nechceme už nikdy vidět, natož s ní někam jet) nebo problému s odvozem. Nicméně článek bude aktuální tak jako tak, protože sbaleno mívám už den před odjezdem.


Zatímco minule to byla zpověď a předminule úvaha o životě milionářky, dnes je to exkluzivní exkurze do soukromí extrémní expertky na experimentování se slovy začínající na "ex". Tolik tedy ke slovní rozcvičce, Andee to cvičení totiž úplně žere :-D
Obsah mé kabelky, v tomhle případě kufru. To vidím jako dostatečnou litánii i kdybych nemlela všechny ty kecy okolo, což si jako tradičně nemůžu odpustit.
Obvykle tak dlouhý není - vlastně kabelky nenosím moc ráda, byť jsem ze své první byla důležitostí celá paf a chodila s ní i venčit psa. Jako obvykle mi tenhle zvyk zkazila škola - protože jsem ve svém maximálním pipkaobdobí nemohla chodit do školy s batohem (a nechodím doteď), zvykla jsem si, že kabelka znamená škola a škola znamená... No, znáte to.
Z toho tedy vyplývá, že většinu času v mé kabelce zabírá maximum místa učení, tedy to nejnezbytnější, které se tam vejde a učitelé na něm nejvíc bazírují, protože co není nezbytné, s tím se člověk přece nebude tahat, že. Někde jsem četla, že má student nést na zádech desetinu své váhy - na jednom rameni tedy 5%. Vezměte si takovou typickou, padesátikilovou holčinu - její kabelka by podle téhle teorie měla mít 2 a půl kila. Teď si představte, jak těžké jsou všechny ty učebnice. A já mám své zdraví ráda ;-)
Abyste ovšem nemyslely, že jsem vzorná školačka co kromě učení na nic dalšího nemyslí, své stálé místo a příděl hmotnosti má i voňavka, kartáč, občas čtení do metra, sváča a pořádná flaška pití a nejzákladnější šminky včetně dvou zrcátek - jedno v kabelce na cestu a druhé v penálu na vyučování. Aneb, jak říkají skautíci, jsem vždy připravena.


Přesto, ať už jdu do školy, jedu na výlet nebo na dovolenou vždycky zjistím, že nemám balící talent. Buď táhnu nepotřebné věci, nebo s sebou nemám co potřebuju, nejčastěji se tyto dvě zmíněné situace doplňují, prolínají a jedna druhou odůvodňují. Logicky.
Přitom mě balení baví. Vždycky mi dá důvod pustit šíleně nahlas písničky, udělat parádní bordel a připadat si důležitě. Stavím si přece základy pro budoucnost - pokud si vezmu tuhle knížku, nebudu se nudit, pokud tamty šaty, možná někoho ulovím (a letos Andee navíc strašil v hlavě ten kluk co s ním bude bydlet a ke všemu dokonce i spát... v jedné chalupě :-D) a když ty příšerně nepraktický brusle, určitě mě to dokope každý den jezdit, ačkoli si na to doma ani nevzpomenu. Výsledek? Ano, nic překvapivého - největší zavazadlo v domě nejde dovřít. Vřískot, hádka, Hamletovské dilema. Vzít či nevzít, to je oč tu běží. Jedu totiž do pralesa, kde není v okolních tisících mil žádný obchod. Ovšem nejsem sama, kdo tak přemýšlí - hned po mé "taštičce" je největším zavazadlem zásoba jídla - co kdybychom náhodou cestou umřeli hlady, že??


Vlastně mě už ani nepřekvapuje, když se z balení zavazadel na týdenní stěhování dvě hodiny jízdy od domova stane kabaret. Neumím si například představit, jak by vypadalo mé případné přebývání na internátě - o důvod víc se tak necpat :-D
Stejně mi ale vždy něco chybí - ovšem na způsob počáteční scény mého milovaného Hříšného tance, kdy matka odpovídá sestře hlavní hrdinky: ,,Liso, vzala sis deset párů, to je ti málo?" "Ale ty červený jsem chtěla nejvíc!"
Takže jak vidíme, takovéhle katastrofy se dějí i v lepších rodinách :-D


9.8.2013 aneb hysterie na desátou

9. srpna 2013 v 23:22 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak jsem dnes nehladověla a měla i bez kafe daleko víc energie než se včerejším litrem z čehož plyne co - žrát se musí a kafe neumí zázraky :-D Ovšem žaludek se mi smrskl, tudíž cíl splněn :-)


Když už bylo tak hnusně, nemohla jsem trénovat bruslení jak jsem měla v plánu, ale stejně by na to při všem tom nebyl čas - rodinka mě poslala na předodjezdový nákup. Bylo celkem směšný si brát bundu, když jsem se včera potila v tílku :-D Smích mě ale přešel vzápětí, protože se mi vymstil můj nápad prošlápnout nové botky a já hodinu a půl musela za zaujatých pohledů kolemjdoucích pajdat, cestou zpět navíc s těžkými taškami, promočená do poslední nitky a hladověním malátná. To jsem samozřejmě napravila jen co jsem přišla domů, kdy jsem se zhroutila za dveřmi dožadujíce se teplého jídla, čaje a deky a pustila si Upíří deníky :-D


Jsem vynervovaná a paradoxně je to proto, že jde všechno dokonale podle plánu, což je u nás tak neočekávaná věc, že v tom hledám nějaký zádrhel :-D Celou dobu jsem totiž věřila a udržovala se tím mimo hysterii, že na to nedojde a stane se nejobvyklejší věc - nevyjde to. Taky mě děsí celá velkolepost akce, na níž při našich nudných a odpočinkových dovolených nejsem zvyklá - Andee totiž může říkat co chce, ale nervuje ji být s tolika lidmi, zvlášť převážně opačného pohlaví a ještě s nimi sdílet koupelnu, jelikož míní přespávat.
Na nervy byl i zbytek rodiny, což se projevilo tradiční hádkou. V hádkách se relativně vyžívám a ani mě neděsí, protože při tolik zúčastněných se můžeme poslat na všemožná místa, ale zrušit to by bylo téměř nemožné, takže jsem si užila - ovšem i přes svou obvyklou úspěšnost ve vyjednávání se mi nepodařilo prosadit s sebou kolo, pro které mi dnes máma došla k těm lidem, to mi ho u sebe schovali když jsem se vybourala. Ovšem brusle beru, tak snad si tam na ně udělám čas.


Jako obvykle musím dělat milion věcí najednou abych předešla dalším dohadům, tentokrát na téma "my tady makáme a ty si hraješ a to se jede kvůli tobě". Vážně nevím, kdy si udělám čas na předepsání článků, poooořádné cvičení a především umytí vlasů, které vypadají fakt příšerně :-D
No nic, mějte se tu, třeba přežiju :-D

8.8.2013 aneb sleeping princess

8. srpna 2013 v 22:24 | Andee |  Food + diary
Ahojky,

objevila jsem novou super stránku podobnou kaloricketabulky.cz akorát je tam toho daaaleko víc, takže jsem měla zase dlooouho co dělat - tady ji máte ;-)
Zamilovala jsem se do nového typu pohybu - běhání po schodech - opět okoukáno ze sportovních amerických středoškolních filmů - a tomu neuvěříte, i s relativně malou váhou se tím dá spálit kolem 700 kalorií za hodinu, což je ještě víc než při mém milovaném skákání přes švihadlo :-) Navíc je to hotový zázrak na stehna a zadek, vypotíte při tom litry a to dokonce i skoro hodinu poté, ačkoli jsem byla ve sprše, takže doběháním spalování nekončí ;-) Ovšem nečekejte, že si to vyšlápnete na schody a vrátíte se za hoďku - pěkný houby, napoprvé to nezvládnete dýl jak dvacet minut :-)
Chtěla jsem si jít zaběhat a zároveň udělat dobrý skutek, takže s sebou vzala pejska a hádejte co - ten zmetek šíleně pomalu sešel kopec a pak si lehl na zem a trucoval. Tomu říkám fyzička!


Jak mi to dneska šlo??? Byla jsem nehorázně utahaná ačkoli jsem do sebe nalila litr kafe a zelený čaj by teoreticky taky měl dodávat energii. Prostě to jídlo je potřeba, no. A dnes ho moc nebylo, ačkoli to nedopadlo tak jak jsem doufala. A nebylo to kvůli těm pár dobrotám co přinesli rodiče z krámu ani kvůli seriálům - obojí jsem zvládala. Krátkodobé cíle mi celkem jdou, ale dlouho bych takhle unaveně žít nezvládla - ať žije má drahá hodnota bazálního metabolismu! Nejradši bych totiž usnula a už se nepohnula, tak snad to je jen tím horkem a zítra bude líp. Vrhla jsem se tedy aspoň na záslužné činnosti typu žehlení protože z každého programu který jsem si pustila, i když to byla blbá jóga jsem dala maximálně čtvrt hodiny a odpadla. Takže předepíšu nějaké články, pak do sebe naliju další litr kafe a dokopu se aspoň k té každodenní Jillian 30 DS. To jsem si to tedy představovala jednodušeji.


7.8.2013 aneb last resting day

7. srpna 2013 v 22:54 | Andee |  Diary
Ahojky,

dnes žádná challenge nebude, ale nějaké napíšu dopředu a nastavím na průběžný zveřejňování zatímco budu pryč - budu mít sice tablet, ale dlouhý články se tam píšou blbě a navíc nebudu mít moc času, takže budu spíš odepisovat a v rychlosti rekapitulovat dojmy :-)


Chytlo mě předdovolenový šílenství - udělala jsem si takový menší beauty day, nehtíky atd. a zítra a pozítří bych chtěla maximálně omezit jídlo a zmaximalizovat pohyb, ačkoli to obvykle odsuzuji - nárazovek se prostě nezbavím, ale bezdůvodně je to hloupost. Další čekejte před začátkem školy.


Zjistila jsem, že s HSGD moc fungovat neumím - přešlápnu limit a vzdám to i když jsem pod metabolickou hodnotou a prostě se přežeru :-D Nicméně na Jill tohle nefunguje - s tou to nevzdávám ani při přežerech, už jen proto, abych ten 1. level měla co nejdřív z krku, a nemusela začínat znova, protože ne, že by mě nebavil, ale už ho znám zpaměti a to je nuda :-D Navíc mě celkem děsí, kdykoli mě bolí nějaký sval, jakože to tentokrát nejsou ruce ale zadní stehna, protože si hned představím kulturistu a tak vážně vypadat nechci. Potřebovala bych spíš nějaký tvarovací než posilovací cviky, ovšem taky od Jill, protože její systém mě baví, je taková energická a umí udržet pozornost a zájem a dokonce na mě vždycky přes tu obrazovku přenese svůj zápal. Je vidět, že jí to vážně baví a že tím žije. Nicméně mě potěšilo, když jsem dala víc kliků, byť holčičích, než na začátku, tady ten efekt vážně vidím :-) Ovšem cvičit, když na vás z jedný strany pálí pečící trouba a z druhý sluníčko za oknem je horor, zvlášť když tímhle způsobem cvičení vždycky vypotím nejmíň litr tak jako tak :-D


Jsem úplně na nervy, protože moje drahá maminka dotáhne na naši "rodinnou dovolenou" tunu svých kamarádů a udělají z toho nějakou praštěnou kytarovou oldies párty a jeden s sebou potáhne svýho syna - stejně starej jako já a fakt pěknej. Naštěstí tam budou jenom na víkend, nicméně nevím, jestli se těšit nebo bát :-D Ovšem na druhou stranu se vážně těším, až to povím své nevěrné kamarádce M. kterou s sebou každoročně zvu a ona každoročně nemá čas - že by si ho kvůli klučičí společnosti najednou dokázala udělat?! Tak jen ať závidí, stejně by nevybyly postele; ne, že by si i s tímhle nedostatkem nedokázala poradit - Bože, já bych ji zabila :-D Tentokrát prostě bude mít smůlu :-D


Už vidím jak bábrle zas napeče tunu řízků a kuře s nádivkou a borůvkovej koláč a jablečnej štrůdl s sebou a já budu muset jen slintat a doufat že to ta mámina banda sežere rychleji než já, což je naštěstí pravděpodobný, jelikož má máma víc přátel mezi muži než ženami, takže žádný upejpavý husy co se pořádně nenají aby před přáteli nevypadaly jako rozežraný vyžírky :-D Ženský myšlení je někdy vážně pitomý, občas se mámě nedivím, že se baví s chapy, od těch byste se takových starostí každopádně nedočkaly ;-)


What are your worst habits

6. srpna 2013 v 17:04 | Andee |  Challenges
Dobrá, dámy,
dnes si z blogu vytvořím takovou svou soukromou (a zároveň zatraceně veřejnou) zpovědnici svých nejhorších (zlo)zvyků. Schválně, jestli dáme desatero, co říkáte??

Vlastně jsem nikdy vyloženě do kostela našla. Myslím doslova, ne na prohlídku, ačkoli ani v těch jsem se nevyžívala, vždy mě tam dotáhla jen škola a já se nudila a bolely mě nohy. Nikdy jsem vyloženě neuměla ocenit lidskou práci, snahu a postoje, to o mě koneckonců říkají i rodiče (ale to asi nebudu jediná, že??), ovšem každopádně jsem neslintala nad historií ("Božínku, to je úžasný, tady se před x lety stalo tohle a támhleto...") a díky tomu se nevyžívala ani v návštěvách hradů, zámků a výstav (průvodci jsou nudný namyšlený kolovrátky). O mé neúctě k minulosti svědčí i odpor k povinné, tedy staré četbě (i kdyby tam náhodou byly výrazy, kterým jde rozumět), dějepisu i historickým filmům a tak vůbec. Myslím ale, že moje drzost k babičce pramení zase z jiného hříchu.
Vida, jen jsem odbočila a už jich tu pár máme! Jsem prostě špatná, no :-D

Ale zpátky. Jak jsem řekla, nikdy jsem vyloženě v kostele, tedy v kostele na mši, kázání, nebo co to je nebyla, takže jsem se ani nezpovídala. Církev beru trochu jako sekty, jen je oficiální, má větší moc a majetky. K víře jsem se tu už několikrát vyjadřovala a myslím, že si každý může věřit na co chce. Je super, že lidé, kteří se chtějí chovat správně a uchovat si mravní hodnoty mají možnost se scházet a určit si nějaký směr, ale myslím, že víc je spíš ke škodě než užitku ("Tvoje náboženství je jiné, tedy špatné, přijdeš do pekla a já tobě a s tebou spoustě dalších vyhlásím válku a zabiju spoustu nevinných dobrých lidí, aby bylo očividné, že moje víra je lepší.").
Každý, i naprostý a zatvrzelý ateista v něco věřit musí, jen se civilizace naučily to označovat frází Bůh. Protože když je vám nejhůř, víra vám pomůže. Zní to jako fráze, ale já to myslím jinak - buď budete spoléhat, že se stane zázrak a někdo to vyřeší za vás a z toho nabydete optimismus, nebo máte svůj vztek aspoň na koho svést a uleví se vám. No není to super?


Sakra, kam jsem to zase odbočila?? (Vidíte, další hřích, kleju :-D) Nikdy jsem nebyla na zpovědi; ačkoli při svých kšeftech s Bohem (něco se mi stane a máme bude líp; budu se chovat líp a splníš mi něco, co po tobě momentálně chci) se většinou tak nějak očišťuju od svých úletů a přešlapů. A chápu, proč to ty lidi dělají - trochu to tomu svědomí pomůže. A myslím, že hlavní je nemít špatný úmysl - ne, že byste pak mohli dělat co chcete, ale pokud něco uděláte jenom proto, že jste naivní, nešťastná, na nervy nebo prostě pitomá, Boha to naštve míň než když to uděláte ze škodolibosti. Něco jako ty diamantíky nad hlavami Simíků (snad jste je každá hrála, ne?) - špatný úmysl rovná se červený diamantík, dobrý zelený a blbost apod je taková ta žlutá nálada něco mezi tím. Asi by to šlo nazvat lépe, tedy jako aury, ale chtěla jsem to vysvětlit na názorném příkladu.


Ano, Andee opět začala psát o něčem úplně jiném. Takže znova a snad už naposledy - nikdy jsem nebyla na zpovědi v kostele a Boha víceméně jen zneuživám, ale proč se tedy teď chci zpovídat vám? No mám to přece jako challenge, no ne?? :-D Ba ne. Prostě zase poslouchám příliš hodinové verze Lany del Rey která na mě takhle hlubokomyslně působí. Už si nepamatuju, komu jsem to psala, ale vhodně zvolená písnička k psaní dokáže mít nejméně poloviční vliv na výsledek - už se mi při depresivních nebo smutných písničkách povedlo při psaní rozbulet sama sebe natolik, že jsem neviděla na klávesnici (jako že se mi to vzhledem k povaze své hlavní hrdinky a ději stává dost často, takže nejsou na vině rozbouřené hormony :-D) a podobný efekt to mívá i naopak - dokonce mám i písničky na taková ta žhavá témata a dávám si je do sluchátek obzvlášť nahlas aby ve mně převřískaly ten pocit, když to píšu. Vida, další hřích, nemravnost!! Já jich dám těch deset už jen v úvodu, jak to tak vidím - a ano, tahle příšerná litánie by měla být úvod :-D


Takže opět zpět - proč to vlastně píšu - a není to jen kvůli challenge a Laně del Rey. A není to ani tou víceméně přetrvávající depresí, která je spíš směsice pesimismu a nejhnusnějších obav a záchvatů paniky (o svým nočních umíracích můrách a děsu z téhle nevyhnutelnosti jsem myslím už taky psala). Prostě mi na to dnes přijde dobrá nálada - včera jsem psala o milionovém životě, tak proč dnes nepodstoupit zpověď?!

Období mých nejhorších zlozvyků vlastně nikdy nezačalo ani neskončilo, jen se logicky s věkem měnily, takže zatímco coby mimino jsem byla nejuvřískanější v širokém okolí, postupně jsem se od doby vzdoru dostala k době nervozity, v níž vznikl můj nejrozsáhlejší zlozvyk, tedy kousání nehtů. Ačkoli jsem se ho zbavila koncem osmičky, doteď mě to občas chytne, nejčastěji když se mi některý zlomí a já "dorovnám" ty ostatní svými zoubky, což bývá nejnutkavější při příležitosti nějaké výraznější diety. To mi připomíná mou další příšernost, tedy papání, no, spíš rozežranost. O té toho bylo napsáno tolik, že ji jen zmíním. A pak jsou tu takové běžnosti jako závist, hysterie, nespokojenost, sebestřednost, kdesi cosi. Prostě součást Andee a součást spooousty dalších lidí.
Nobody is perfect.
To jsem to teda zkrátila, co?? Mažu totiž na další nákupový maraton, znáte Andee :-)
PS: Můžete to zařadit do dalších mých hříchů :-D
PS2: Koupila jsem si dvoje boty a tričko ;-)

If you won the lottery...

6. srpna 2013 v 0:41 | Andee |  Challenges
Ahojky,

jak to tak vidím, optimistická Andee má větší ohlas než její depresivní varianta, ovšem už víceméně neví, o čem by psala :-D Znáte to, inspirace vyschne a vy potřebujete být aktivní dokud je zájem... i spisovatelky mají své dny :-)
Stala se úžasná věc - z dočasného vypojení proudu zůstaly jen plané výhružky a jak vám asi došlo při mých odpovědích, počítač a veškeré výdobytky moderní doby odkázané na elektřinu jsou stále v provozu :-)
Naštěstí jsem si pro tyhle nekreativní případy objevila další blogové výzvy, protože jinak bych musela využít téma týdne, které je tentokrát výjimečně relativně zpracovatelné, ačkoli mé zážitky z MHD nejsou nijak originální, ovšem věřím, že kdybych se vrhla na líčení mého přesvědčování revizora, že čtvrt roku po patnáctinách spadám stále mezi kategorii jezdící na dětskou, tedy polovičně předraženou jízdenku, zvládla bych z toho "ukuchtit" čtivý článek.
Jak jste si možná všimly, pokud jste studovaly ten miniaturní obrázek v mém menu, budu u svých výzev kašlat na pořadí, protože Andee píše aby ze sebe vyťukala přetlak v hlavě a ne aby se řídila pravidly - to mi dokáže každou činnosti dokonale zprotivit :-D A ačkoli bych i o tomhle dokázala sto let mluvit, počínaje výčtem nenáviděných povinných činností, pokračujíce rozsáhlými příklady z mé minulosti včetně mravních ponaučení a konče nějakým neméně zdlouhavým závěrem, dneska jsem mínila psát o něčem jiném.
Nicméně víceméně to s tím souvisí. Když to tak vezmu, souvisí všechno se vším. Zajímavé zjištění, že? Tuším, že jsme vás opět obohatila čímsi neočekávaným :-D

Výhra v loterii, to by tedy bylo něco. Zázrak přinášející život bez povinností. Bez pravidel. Bez překážek.
Mluvíme ovšem samozřejmě o pohádkovější a závratnější variantě než nějaké stovce, ačkoli i ta by byla lepší než nic, zvlášť když je člověk "týden před výplatou", potřebuje zlepšit náladu, nebo prostě nikdy nic nevyhrál a v tuhle možnost pesimisticky nevěří, tak jako Andee, byť pravidelně odcházející z pošty chudší o zbytečnou desetikačku za seškrábávací los který jí akorát zasviní nehty.


V politice se, pravda, moc nevyznám, takže se nebudu znemožňovat psaním nesmyslů (ačkoli nevěřím, že vy ostatní byste v ní byly expertky), ovšem z povrchního hlediska jsme si určitě všechny všimly, jak bohatství a moc přichází v nerozlučném dvojbalení.
Abych pravdu řekla, o moc jsem nikdy nějak nestála. Andee byla spíš na obdiv a oblíbenost, ovšem trochu jiné, než jaké by plná peněženka dokázala přinést. Andee je totiž v celé své sebelásce přesvědčená že je může získat už jen tím, jaká je, a především může být a bude úžasná když na sobě pořádně mákne. Jasně, mohla bych se "probudit" do nového života několika plastikami a dalšími procedurami a kurzy a být tudíž krásná, štíhlá, "vzdělaná" (způsobem práv v Plzni) a nadaná, ale ani tohle by nebyla Andee, ačkoli o tom často sní. Získala totiž až příliš mravní nepoužitelnosti pro reálný život.


To ale v žádném případě neznamená, že bych byla nějaká bláznivá samaritánka a věnovala svůj zázrak zřícenému kostelíku nebo dětem na Ugandě. Vlastně ani nevím, co by se mnou takovéhle možnosti provedly. Jak přemýšlela všechna současná velká zvířata všeobecného dění než přišla k majlantu a možnostem? Nevím, jestli zrovna já jsem tak ukázkový charakter abych nespadla do pozlátka neomezených nákupů hadříků a zážitků. Tedy jestli bych z takového života dokázala vybruslit, až by mi zevšednil, protože si nedělám iluze, jak bych první týden strávila.
Takže si říkám, není vlastně dobře, že to nikdy nezjistím? Ano, je to opět systém "z nouze ctnost", protože moct si vybrat, radši budu s výhrou než bez ní, co si budeme nalhávat.
Uchovejme si iluze, dámy. A úroveň. Nic jiného nám totiž nejpravděpodobněji nezbyde, byť si každá sníme o královském životě vévodkyně Kate (nebo někoho jiného). Koneckonců, když si to tak vezmu, jí to vyšlo právě proto, že nebyla husa co se z něj mohla zbláznit pro jeho titul. Takže uvidíme...