30.7.2013
Včerejšek mohl být super den. Relativně způsobilý k úspěchu, měla jsem v plánu pokusit se fungovat s Healthy skiny girl diet a Jill 1x03, ráno si dokonce šla zaběhat, cítila se tak důležitě, všemocně, nezničitelně a dokonale odhodlaně. Už se nebudu muset stydět sem psát jídelníčky, opět s vámi budu mít společný záměr, bla bla bla.
Andee má ale jednu šíííleně nebezpečnou vlastnost, že se nedokáže nudit, takže se vrátila z běhu, šla mrknout na reprízu předchozího dílu roztleskávaček, kupodivu bez potřeby se u nich přežrat, po nich letěla se psem do knihovny a protože jí po návratu pořád zbývala nevyužitá hodina do dalšího dílu roztleskávaček, napadlo ji si jet zajezdit. A jak tak tu čarodějnou schopnost máme v rodině, babička se hrozila víc než obvykle ať si dávám pozor. No jo, ta nadělá, přece se nebudu hodinu nudit, když přesně tahle doba znamená důležitých 350 spálených kalorií, že? Takže šup šup a už jsem si metla svou obvyklou trasu. Opět s pocitem nepřekonatelné sportovkyně která to má prostě všechno na háku. Babička se klepe celej život, tak co si z ní dělat, vždyť bych se musela zamknout do sklepa a strávit tam celý život, aby ona byla spokojená, smála jsem se a už už si připravovala, kterak se vám pochlubím se svou úspěšností.
Namyšlenost se ale neodpouští. Sjížděla jsem příšerný kopec, jeden takový, co má s betonem jen minimum společného a shodou jakýchsi pošahaných okolností vede k prudké zatáčce do silnice. Jen tak tak jsem vyrovnala balanc na kamíncích, když kolem mě profrčelo auto a já škubla říditky a... řach.
Tma před očima, tma všude okolo. Tlak v hlavě a štípání v lokti. Naštěstí mi zůstalo vědomí, takže jsem přesunula sebe a posléze i kolo z prostředka silnice a jaksi paralelně ke mě doléhalo troubení aut. Ne aby mi pomohli, ale abych nepřekážela. Spěchají přece, no ne?
Posadila jsem se na obrubník a zanalyzovala škody. Loket, na který jsem si viděla, nedopadl až tak zle, kromě toho, že byl ozdobený kamínky a mírně natékal. Ta cestička krve stékající po kředloktí nebyla NIC proti katastrofě, již nadělala rána na hlavě. Všude, kam jsem se podívala byla krev. Na zemi, na kole, v mých vlasech i po obličeji, na novém tričku, ve výstřihu a dokonce i na bílé podprsence, na džínových šortkách.
Naštěstí nebyli bezohlední kreténi všichni. Řidiči sice byli ochotní maximálně zírat, ačkoli by měli mít povinně autolékárničku (stejně jako já helmu, co si budeme povídat), pomohl mi ale nějaký muž, který byl příliš dospělý aby se z toho mohla vyvinout lovestory, jak by to tak bylo v knížkách. Jestli jsem při vědomí, co se mi stalo, zda se mi nemotá hlava. A pak bleskurychlý telefonát na pohotovost i přes mé výhrady, že domů dojdu. Vážně bych toho byla schopná. Nezbylo mi ale než s ním počkat, příležitostně konverzovat, obeznámit zděšenou mámu, která se přiřítila i s doklady rychleji než sanitka a potom bye bye spalování kalorií, jede se do opravny. Cestou mi bylo fajn, stihla jsem dokonce vtipkovat na téma taxi zdarma a byla ujištěna, že zdaleka zdarma to není, protože za tuhle moji zábavu a její nápravu zamázne pojišťovna dva a půl tácu. Tě prsk.
Nemocnici jsem si užila s plnou parádou. Nejdřív mě zbavili veškeré zaschlé krve aby zjistili rozsah výsledné katastrofy, pak sto let otravovali dotazy i oklepávání všemožných naklepaných částí, opět jsem se dobře bavila a brala to za důkaz že jsem v pořádku.
Celkem fuk mi bylo i když po mě lili cosi nepříjemně štiplavého, ovšem scéna začala ve chvíli, kdy se mi chtěli dostat k ráně na hlavě a trvali na tom, že to zahrnuje mi vyholit vlasy. Nebylo to nakonec tak děsné jak jsem vyváděla a ani ten kousek není vidět, ale vyváděla jsem jak zjednaná a tutéž scénu si zopakovala když navrhli, že mi to sešijí. Z představy jehly v hlavě jsem nakonec musela předstírat nevolnost, ačkoli jsem k ní neměla daleko, takže mi tam nakonec nacpali jakési nechutné odporné zelené lepidlo, kvůli kterému si týden nesmím mýt vlasy. I na to jsem nadávala a děkovala Bohu, že jsem si je myle den předem. Další šok přišel, když mi zamotali ruku do čehosi otravně nepraktického, co smím sundat až v pátek. Paráda, konec Jillian, došlo mi.
Pak mě vezli na nějakém směšném křesle na rentgen, který nakonec nebyl tak děsivý, jak jsem si ho představovala, kdyby mi ta sadistka co ho obsluhovala nemusela přimáčknout moje nehorázné zranění na tvrdou desku. To bylo poprvé a naposledy, kdy byla důvodem mého vzteku bolest.
Abych to shrnula, poté následovaly už jen soubory doporučení a především zákazů včetně počítače a televize, za které jsme byly s mámou ještě donuceni zaplatit poplatek 90 kaček a bye bye, mazejte na autobus, všechno bude fajn.
Ať žije české zdravotnictví, protože ono to fajn nebylo. Stačilo mi stisknout zuby a opět jsem cítila ve vlasech tekoucí krev, ale už jsme se nevracely a ono to samo zaschlo.
Babička vyváděla, máma vyváděla, já se nudila. Jediné, co mi nebylo zakázáno bylo číst, takže jsem shltla skoro tří set stránkovou knížku za večer. Já se prostě neumím nudit.
A takhle to dopadá.
31.7.2013
Vstávaly jsme už v nehorázných půl sedmé. Opět směr nemocnice. Ovšem tentokrát ne se mnou. Je totiž ona středa, den, kdy jsem plánovala rozsáhlou depresi. Maminka jede na "dovolenou". Pokud to někomu nedošlo, budou ji operovat. S čím říkat nebudu, ale je to dost blbý, ostatně jako každá operace.
V nemocnici byl zmatek. Posílali nás od čerta k ďáblu, všude sto let čekání, vyplňování, příslušné oddělení dokonce nemělo ani páru, že ji má přijmout. Dělalo se mi blbě ze svého zranění, vydýchaného vzduchu i nervozity. Do zblbnutí jsme hrála Angry birds a nakonec se musela uklidnit zmrzlinou. Pochopitelně jsme při loučení všechny brečely.
A abych to moc nerozebírala, protože se mi o tom píše špatně, vlastně jsme brečely celý den, byť ne vždy fyzicky. Snažila jsem se na to koukat optimisticky a vzpomněla si, kterak jsem Bohovi nabídla své rány pro uzdravení těch jejích a ona ta první část vyšla - takže ta druhá by měla taky. Přesto jsem hledala útěky k přejedení a snad osmi seriálům a večer šla s kámoškou ven, ale byla jí víceméně na nic.
To já jen abyste některé věci pochopily a uvědomily si.
Ještě napíšu. Dnešek mi totiž vnukl nové pojetí článku, který jsem už nějakou dobu chtěla napsat. A nebojte, nehodlám moralizovat.
Mějte se líp než já, vaše Andee :-*
1.8.
Dnešek jsem strávila celý v nemocnici, bylo to dokonale depresivní a hnusný a neměla jsem vůbec chuť nic jíst, takže jsem vůbec nejedla a ani nebudu, ačkoli mě to samotnou štve, protože hladovky odsuzuju :-/ Akorát večer jsem do sebe dokopala plátek šunky, ale jinak... prostě mi to nechybí - co bych se měla cpát? K čemu to sakra je? Leju do sebe čaje na spaní a jsem taková... otupělá. Mrtvá.
A abych řekla aspoň něco fajn, koupila jsem si Top dívku a na kontrole mi řekli, že hlava i ruka budou v pohodě.
2.8.
Jsem v hajzlu ještě víc - byla jsem u doktorky a místo aby mi sundala ten fáč z ruky a já se konečně mohla vrátit k Jill mi to jen ledabyle převázala a objednala na pondělí. Pořád jsem neměla hlad, ale donutila jsem se jíst u reprízy Hellcats. Máma se dnes vrací, sice jen na víkend, ale snad mi to pomůže. Zničil mě hovor s otcem - ráno mu volala babička a on seřval mámu že si vymýšlí aby z něj vydřela prachy. Tak jsem se naštvala, zavolala mu, on mi to kupodivu zvedl a začal se šíííleně vymlouvat, všechno sváděl na ostatní a vnucoval mi, že o mě má zájem což je prokazatelný nesmysl.
Ještě že přibližně koncem příštího týdne odjedeme, máma si dá na chvíli v nemocnici pauzu a pojedem načerpat klid a pohodu Vysočinské přírody... a pak nastane peklo.