Ahojky,
tak jsme se dočkaly dalšího pátku...
dnešek až tak pitomý nebyl, navzdory nejhorším obavám. Nešťastný pátek třináctého jsem zvládla bez žádné katastrofy, ba téměř naopak - to se vám děly věci, dámy - Andee rozuměla matice a nezešílela z psaní všema deseti - a co víc, dnes mi dokonce celkem šlo :-) Sama tomu nemůžu uvěřit, ale ne, že by mě to nenabilo optimismem. V pohodě bylo dokonce i právo, akorát jsem vůbec netušila, co učitelka vykládá protože jsem celou dobu zírala na její neuvěřitelně hubenou postavu - z tý byste šílely, dámy!
Po škole jsem prozměnu nejela do nemocnice ale omrknout hadříky. Opět jsem se naštvala zkoušením džín, ale už to byla o číslo menší velikost než posledně, když jsem kupovala ty své současné - když k tomu připočtu váhu, ukazující už přijatelnou hodnotu, nemůžu si stěžovat, ačkoli mi to zas nevydrží - jako při každém úspěchu si trochu povolím a pak už to tak ukázkově nedopadá, ovšem máme tu zase víkend, takže budu míň ospalá a dostanu se tedy na kolo :-) Takže jak vyplývá z minulé věty, jídelníček sem dnes nedám, ovšem nepřežrala jsem se, jenom prostě ze sebe nejsem spokojená a vaše automatické pochvaly by mě jen naštvaly, takže aspoň uvidíme, kdo mě doopravdy čte :-D Ovšem cvičit budu totéž co včera a předevčírem - už jsem si zvykla i na ten program na nohy a musela přiznat vlastní blbost, v níž jsem to předtím dělala asi trošku jinak, protože včera jsem už trochu nohy cítila - takovým tím správným způsobem který zhubeňuje ale nevytváří kulturistickou postavu :-)
A co budu dělat dneska? Totéž co vždycky - psát, spát, žrát... a hlavně neskládat básničky, dopadlo by to příšerně :-D
Věříte na pátky třináctého? Sama jsem se nad touhle otázkou musela zamyslet, protože to tak úplně jistě nevím. Nevzpomínám si na žádnou nezapomenutelně špatnou věc kterou bych si spojovala právě s tímto datem, ovšem nejspíš pro mě není ani šťastným dnem. Prostě další jako všechny jiné. Je kolem něj prostě jen hodně povyku a lidi mají nač svádět svoje neúspěchy. Jsme prostě takový alibistický národ :-D
Obecně si neumím vzpomenout na žádné pověry, kterým bych věřila - černá kočka přes cestu, rozbité zrcadlo... na mě to prostě neplatí, ačkoli si vzpomínám jak ho nedávno rozbila máma a já aplikovala svůj neobvyklý optimismus, když jsem jí vysvětlila, že sedm let neštěstí jí zaručuje, že tu minimálně ještě sedm let bude. Bylo to v době, kdy ještě s léčením začínala a myslela, že umře následující hodinu, samozřejmě obrazně řečeno. Kdo by nicméně s její diagnózou nevyváděl - a psát ji nehodlám, ovšem musím se pochlubit, že za měsíc budeme mít snad už od nemocničních dýchánků pokoj, pravděpodobně dokonce s kladným výsledkem ;-)
PS: kdo zítra jedete na Ladronkafest??

