24. září 2013 v 21:17 | Andee
|
Ahojky,
tak nevím, jak ten dnešek charakterizovat - nejspíš rychle a stručně, opět mě zmáhá touha po Vampýrské akademii a psaní románu :-D
Vstávání mě málem zabilo. Byla jsem ještě nepříjemnější, hádavější a unavenější než obvykle. Půllitr kafe se stal rutinou. Mlíko mi do něj došlo, takže mi nechutnalo. Už nesnídám nic jiného než ovesné kaše - máme doma tři a půl krabice, takže to vidím na dlouhodobější rituál :-D
Cestovat byla pohoda. Vlastně mě to i baví, kdyby to nezabíjelo čas, který jsem mohla prospat, nebo cokoli jiného. Vzpomněla jsem si, jak jsem v prváku chtěla přestoupit na jinou školu a máma mě odrazovala důvodem, že bych musela být v autobuse před sedmou. Tvrdila jsem, že by mi to nevadilo. Dnešek mi jasně ukázal, že bych to nezvládala. Ale vlastně to tu tak špatný není :-D
Poprvé jsem přijela v předstihu, ačkoli mě to stálo dokonale propocený mejkap, jako vždy když letím na metro. Docela se divím, že pořád ještě nemám puchýře ze svých ničitelských botiček, ale to neznamená, že by byly příjemné. Natož v nich utíkat.
Být někde v předstihu je tak neobvyklý pocit, že jsem si na něj nemínila zvykat. Beztak se mi nelíbil - vždycky jsem si vzpomněla na všechny ty věci, co jsem mohla doma ještě udělat a nestihla. Nevím, co na tom ta matka tolik vychvaluje.
A vůbec nejblbější je někde být v předstihu a ještě muset čekat na méně zodpovědnější jedince. Mohla jsem si jako jediná roztrhnout pusu od zívání, ačkoli jsem zdaleka nevstávala ze všech nejdřív - máme ve třídě holku, co vstává v pět jen když jede do školy, natož na opačnej konec Prahy než je škola. Chudák. Tvrdí, že chodí spát v osm. To bych nemohla. A už vůbec ale nechápu, jak může být tak hubená - leda že by při všem tom nestíhala jíst. Jenže ona nevypadá jako nějaká nenajezená nanynka anorektička, takže logicky musí cvičit. Otázkou zůstává, kdy to při příjezdu v šest stíhá :-D Některý lidí fakt nepochopím.
Teda, to jsem se zas rozkecala, že jo??
Samotná exkurze byla nepřekvapivá nuda. Naštěstí neznamenala osobní kontakt s postiženýma děckama, jen rozplývání nad všema těma vymoženostma a zjištění, že ženská, co má na zodpovědnost nezvladatelný nevyzpytatelný postižený dítě bere přibližně 80 korun na hodinu. Smutné.
Při přednášce jsem neusnula jen proto, že ji neustále fotila učitelka, co tam s náma byla. Přece jen by to bylo nevhodné. Jako při minulé exkurzi mě z nezájmu probralo praktické zkoušení hraček pro debily, s nimiž mi to pochopitelně šlo. Pak jsem nabrala tunu letáků, jelikož jsem celou dobu neposlouchala přednášku a doufala, že se tam dozvím něco, z čeho zvládnu napsat zhodnocení a pak bye bye, maže se zpět do školy, zazářit na anglině, vyhnout se referátu na občance a naštvat se z práva.
Měla bych asi dodat, že teď už se šlo domů. Nešlo. Šlo se na tělocvik. Zbožňuju naši třídní. Vzala nás na dětský hřiště, my se porvaly o pořadí na klouzačce a Andee projevila svou obratnost v činnosti, kterou jsem strávila celé dětství a jako jediná zvládla překážkovou dráhu z prolejzaček co prý nedaly ani čtvrťáčky a byla nejlepší v běhání a na učitelčin údiv že mi pro změnu něco jde jsem přiznala že jsem běhala už dřív. Šlo mi o prestiž, o souboj sama se sebou i svou pověstí neschopné, potvrzené i papírem od psycholožky. Nikdy bych ale nepřiznala, jak moc mě to zmohlo. A lákalo zlepšit...
Po škole jsem konečně jela domů se "svým" čtvrťákem. Bloncka definitivně v háji. A Andee na nervy. Pořád nic. Možná by se opět mohla přičinit vůle Boží, musím s ním hodit řeč :-D
Já jsem dneska měla šílený problém vstát. Asi to bude tím, že jsem šla spát v 1:30. Jo, půl litru kafe jsem do sebe taky nalila