26. září 2013 v 18:47 | Andee
|
Ahojky kočičky,
Zas na vás kašlu, co?? Jenže můj drahý román se uchýlil do nejlepšího, stejně jako Vampýrská akademie... jsem pohlcená písmenky!
Dnešek je prostě neuvěřitelnej. Ráno jsem rozbila zrcadlo a cestou na metro dostala pozvánku na rande. Svět se musel zbláznit.
Miluju tajemství.
Jsem posedlá lidskými příběhy, možná kvůli své spisovatelské podstatě. Mám pocit, jako bych chvíli byla ve svém románu a nacházela se v důležité psychologické pasáži, kdy se z povrchního neznámého cizince stane spojenec na celý život. Jako bych odkryla další část hádanky. Těší mě ta důvěra. Koho taky ne. Oni ví, že nejsem typ co by to rozkecal, i kdybych nebyla schovaná ve svém knížním fantasy světě do něhož utíkám od reality.
Vlastně jsem tutéž radu předala dál, včetně osobního doporučení výběru. Pořád lepší úniky, než sebepoškozování a prášky na nervy. Čtením sice psychickou bolest nepřebijeme (a že ono to vážně pomáhá), ale některé vzpomínky vážně k životu mít nemusíte.
Možná jsem vám už několikrát zmiňovala všechny ty důkazy své nevyrovnané povahy. Dnes jsem zjistila, že jsem totální amatér - nebudu všechny ty věci vyjmenovávat, ale zjistila jsem úplně neuvěřitelné věci o holce, do níž bych je rozhodně neřekla. Každý máme svého kostlivce ve skříni. A jizvy jsou jako zápisky do deníčku. Za každou je zážitek.
Two can keep secret if one of them is dead... nebo pokud zážitky sdílí. Sice jsem si přišla jako malá hysterická holčička, co zveličuje, ale věděla jsem, že když jí řeknu aspoň něco o sobě, poví mi víc. Lidi tak fungují. A já miluju lidské příběhy. Nechci sice aby na mě měl někdo páku, ale já toho vím víc...
Některá tajemství vlastně nejsou tak dobrá. Třeba ten můj výsledek z poradny, kterým jsem se už "pochlubila" všem učitelům, u nichž by mě mohl omlouvat, mám teď pocit že ví úplně každej kdo se na mě podívá. Jako bych ho měla vytetovaný na čele. Obecně to mezi spolužáky většinou zamlouvám a doopravdy to o mě ví jen spolužačka T. která sama "trpí" (nebo zneužívá) čtyři "dys" a moje sousedka v lavici, která ví úplně všechno.
Ví i o tom, co je mámě. Zjistila to vlastně tak nějak sama, když jsem si málem rozeškrábala dlaně při výkladu inkriminované nemoci učitelkou na zdravotku. Nakonec se to ve víru ještě větší senzace odsunulo, protože se ve třídě strhla debata na téma, co bude po smrti. Padaly všemožné teorie, řečnické otázky i spousta zpochybňování. Tentokrát jsem se k vampirismu nehlásila, ačkoli by to mnohé díky mému knižnímu výběru nepřekvapilo. Ukázalo se, že učitelka sama věří v buddhistickou teorii kdy tělo je jenom schránka a duše zůstává, nebo co - v náboženství se moc nevyznám.
Další tajemství, které nemiluju. Bylo nebo nebylo by lepší, kdyby to lidi věděli?
PS: s jídelníčky se zase relativně držím, od té doby co si je zapisuju. Zvážím se sice až v pondělí, ale i kdyby to bylo na nic, byla bych za sebe ráda, protože jsem to nezapomněla. Dnešek se sice nesl v duchu oslav mého svátku (a děkuju všem, které mrkly do kalendáře a spojily si jméno s přezdívkou) a mámina návratu z nemocnice, ale vím, že zítra už zas budu v pohodě, vybavená potřebnou zásobou kosmetiky od Oriflame a penízky na bazén :-)
nevím proč, ale tvá osobnost na mě udělala dojem, prostě čtu, ne že bych se vším souhlasila ale jsi mi vážně tak nějak sympatická...