7. září 2013 v 1:36 | Andee
|
Ahojky,
tak jsem se rozhodla, že to takhle se mnou už dál nejde - ano, možná mě škola a nevyspání unavuje, ale čím jsem svoji nemorálku omlouvala v dubnu? No neomlouvala jsem ji, byla jsem unavená stejně a makala jsem - a víte čím to bylo? Ano, měla jsem přeštelovaný myšlení, ale hlavně jsem se musela z každého sousta a hýbnutí zpovídat a to je pak člověku prostě blbý pořád dokola psát "jsem hnusná líná kráva co už to zas pos*ala". Jasan, ještě ke všemu se cpu jak debil, ale i na tohle existuje jednoduché pravidlo - jíst jen tak, abych se to nemusela stydět zveřejnit na blogu - to je totiž záruka, že se jedná aspoň o trochu snesitelnou potravinu a množství :-D
Přivítejte od pondělí, zatím neoficiálně, zpět Andeeiny jídelní zpovědi ;-)
Když už jsem u toho, asi se budu muset smířit, že nikdy nebudu mít ty krásné thinspo nohy - ne, že bych to vzdávala, ale rodiče poněkud zmršili genetiku a nadělili mi sportovní postavu znějící sice dobře ale spočívající v nejhorší kombinaci - žádné typicky ženské křivky. Pravda, spousta z vás si na široké boky stěžuje, ale když to řeknu dost neodborně, mají kosti sešoupaný tak, že jim na mezeru mezi nohama zbyde víc místa :-D Myslím, že obrázek to vysvětluje dost jasně.
Vlastně se znova hubnout bojím - sice mi díky antině nehrozí, že znova přijdu o krámy, nicméně jak je obecně známo, tělo si hubne kde se mu samotnému zlíbí a kde se to holce nejmíň hodí takže ji obvykle za odpírání ještě potrestá ztrátou ženských tvarů - myslím, že víc do detailů zacházet nemusím, všechny to dobře známe a já o tom nikdy pořádně mluvit ani psát neuměla :-D
Není to všechno, logicky - nechci spadnout do strachu z jídla, ať už v záchvatech viny tvrdím cokoli. Nechci aby se mi motala hlava a byla mi zima, abych byla ještě víc unavená, na nervy a bez zájmu o cokoli a přišla o inspiraci ke psaní. Tohle všechno jsem už zažila. Nevím, jestli mi to kvůli pár kilům stojí zato, ale taky vím, že se sebou nejsem spokojená. Že nebudu, dokud na mě nebudou sedět džíny čtyřiatřicítky jako druhá kůže.
Zpět k dalšími nejdiskutovanějšímu tématu našeho zmagořeného společenstva - příkoří a deprese spojené s deprimujícím vzdělávacím procesem.
Nenávidím pátky - tedy od toho dnešního.
Psychologie - pohoda, klídek, opáčko, pokec. Anglina - látka kterou jsme dělali loni a která mi pochopitelně šla. A dál? K zbláznění.
Právo. Předmět, který mě zajímal natolik, že jsem na něj neváhala vyhodit nehorázný prachy za krásný sešit. Pak ale ta mladá a od pohledu sympatická a pěkná učitelka promluvila a všechno bylo v hajzlu. Nehorázný požadavky, věčně naštvaná a vůbec nejnemožnější byly ty její vysokoškolsky koncipované seminárky, které po nás bude požadovat. Většinu hodiny strašila, kterak se nemáme opovážit něco stahovat, že jsem získala pocit že její předchozí zaměstnání muselo být minimálně u FBI. Nakonec se všechno vyjasnilo když informovanější spolužačka K. prohlásila, že dotyčná je dcerou ředitelky. Všechny jsme ji hned po jejím odchodu zdrbly. Tedy učitelku.
Písemná elektronická komunikace. V reálu bylo prostě vedení blbý nazývat předmět "Psaní všema deseti". Jo, zní to tak odborně, že jo? Hned po čtvrt hodině jsem mohla písmenko "b" nahradit jedním poněkud podobným. Asi vás napadne, jak může mít Andee, která napsala mimo jiné 7 dílů své knížky a půl roku poněkolikáté bloguje problém s psaním na počítači. Totéž jsem si myslela taky. Dokud jsem s tím nezačala. Andee totiž píše... zhruba sedmi prsty, o to však rychleji. Myslím, že bych se svojí přirozenou vypsanou rychlostí vešla do klasifikace pro minimálně třeťák, ale to by mi to muselo být něco platný. Doteď se mi chce vřískat jen si na to vzpomenu - zohýbaný prsty do nepřirozených pozic, póza stoleté úřednice a bezduché bušení do tlačítek a hledění na papír plný blbostí (ještě netrénujeme s tolika písmeny aby slova dávala smysl). Přesto jsem za svoji praxi ve psaní byla celkem vděčná - aspoň si pamatuju kde jaké písmenko leží. To byl ale jediný dnešní úspěch. Problém byl patrně v mé nenávisti k pravidlům - proč se učit něco co umím líp jen proto, že je na to nějaký oficiální postup? Nejde přece nakonec o samotný výsledek?! Ten druhý tkví v mém nevypočitatelném perfekcionismu který se objeví vždycky znenadání a když ho nejmíň potřebuju - a teď mě z každé chyby nutil brečet. Je přece logické, abych nedělala chyby, když píšu tak dlouho! Za tu hodinu jsem si vytvořila v hlavě blok a na konci prostě jen zírala na písmenka a děsila se, že už nikdy nic nedokážu napsat. A jen co se dostavilo vymodlené zvonění, byla jsem nucena v tomhle stavu čelit neočekávanému setkání se "svým" čtvrťákem. Ano, umím se přetvařovat, vlastně celou školní docházku nedělám nic jinýho, ale vážně jsem měla ze všeho největší chuť něco roztřískat. Nebo křičet. Nebo zdrhnout.
Jak se ale ukázalo, naše škola nás jen tak odejít nenechá. Jelikož se jaksi neuráčila dostavit češtinářka, měli jsme mít přehozenou matiku a poslední hodinu mazat domů - a ani to - nedostavila se ani matikářka. Vážně asi budu s takhle volnou morálkou učitelka, mohla bych si v klidu jít na oběd a pak seřvat studenty že si pro mě nedošli, když už tak touží po počítání. Pochopitelně z toho byla spousta zmatků, ukřivděnosti a dohadů a Andee spolu s podstatnou částí spolužaček vykouřila na záchodech dvě cigarety (nekouřím ze závislosti ale pro pocit špatnosti a tudíž kompenzace nespravedlnosti) za plánování odchodu ze školy. Nakonec to ani nebylo nutné, jelikož učitelka patrně pochopila, že nechat nás ve třídě, nenáviděli bysme ji dokud by nás učila, takže nám vrazila tunu úkolů a poslala nás domů. Ani to sice zrovna fér nebylo, ale lepší než nic.
Cestou domů jsem se odměnila námořnicky modrým lakem na nehty. Myslím, že jsem si ho po dnešku zasloužila :-D
Kristepane
..myslím že sis den "užila" takže si ten lak zasloužíš!
Zůstaň silná,škola je pakárna od základu.