Ahojky,
tak pokud se mi předešlé dva dny dařilo zůstat na kofeinovém minimu jednoho malého hrnku, dnes jsem to kompletně zazdila hned od rána a do večera se to nasčítalo na litr. To totiž máte kafíčko k snídani, kafíčko k svačině, pěkně s sebou, stylově, no a kafíčko večer... no nic, to je asi ten nejmenší problém.
Začněme pěkně od rána - překvapivě lehkým alibistickým vstáváním po čtyřech hodinách mikrospánku, z něhož jsem se každou hodinu průběžně budila a zírala na mobil. Musela jsem vstát brzo, protože to zapadalo do mého dětinského plánu, v němž nedokážu čelit nepříjemným věcem, tedy mou vinou ponižující hodině dějepisu. V noci jsem totiž vyloženě začarovaně psala, takže mi bylo zakázáno vstát pozdě. To jsem ale v úmyslu neměla. A jak víte, nestíhat mi nedává vůbec žádnou práci, zvlášť když jsem si na sobě dnes chtěla dát krásně záležet, šáteček, žehlení vlasků, složité malování, znáte to. Takže jsem se ani tolik "nedivila", když bylo půl osmé. Páni, to je náhoda, já to nestíhala...!
V chození za školu jsem naprostý amatér. Musím říct, že to není takové vzrůšo, jak byste myslely, když je venku kosa, všechny obchody kromě Tesca jsou ještě zavřené a vy s sebou ani nemáte cigarety abyste image bad girl hrály samy před sebou přesvědčivěji. Skoro jsem počítala minuty, než budu smět na další hodinu do školy a dokonce mě napadlo zajít do školního parku a hned po ránu si tam zaběhat, abych ten čas využila nějak smysluplně a ještě mi nebyla zima. Škoda mejkapu, uznala jsem nakonec, musím se přece "svému" čtvrťákovi líbit. Na chodbě jsem tedy přešlapovala už v půl deváté a natahovala uši abych zaslechla něco z nácviku čtvrťáků na maturiťák, ještě paranoidnější než předtím a s každým krokem mizející na záchodech.
Těsně před koncem hodiny jsem si zdokonalila alibi SMSkou domů, že ta příšerná škola počítá pozdní příchod jako celou zameškanou hodinu a pak mazala na psaní všema deseti, kde se na mě dokonce usmálo štěstí v podobě nejneuvěřitelnějšího - jedničky. Nikdy bych neřekla, že mě to ještě bude bavit, ale nejspíš tu lekci už znám zpaměti. Mrchy mají štěstí, libovala jsem si zvráceně a na těláku se ulila z volejbalu, protože jsem si v tom ranním spěchu chudáček zapomněla převlečení. Celou hodinu jsem propsala s kámoškou, která má do konce týdne ředitelské volno. Můj život mi přišel nejkrásnější za poslední měsíce, zvlášť když jsem svačinu odbyla kafem a na jídlo v návalu euforie neměla ani chuť.
Boží mlýny ale melou a tyhle mlely celkem rychle. Veškeré moje naděje rozmetal jeden okamžik. Můj drahý milovaný už je nejspíš drahý milovaný nějaké jiné, nebo aspoň brzo bude. Jo, Bože, tohle jsem si zasloužila. Nikdy mi nebyl souzený a zázraky neexistují. Ne pro mně.
A tak to dopadlo úplně pochopitelně. Zbytek vyučování jsem prozírala do nicoty s nehty pod bundou zarytými do zápěstí a chováním robota. Na chvíli se dostavil hlad a já se v tom trýznivém pocitu vyžívala tak dlouho, dokud si žaludek nezvykl a nechal mě s mojí depresí samotnou.
Babi se zachovala skvěle. Přišla mi naproti k metru, protáhla mě obchody a nakonec mi koupila úžasný mobil, takže Ježíšek bude vypráskaný, ale momentální potřeba nového i radosti byla silnější. Mám ji ráda, dámy.
Nakonec mě pochopitelně donutili něco sníst a tak jsem se večer dokopala jít běhat, když zítra budu v bazénu. Sice mě lákalo se přežrat do bezvědomí, když už nemám být pro koho krásná, ale jednak jsem pořád cítila nechutenství a jednak mi to přišlo škoda. Běhání bylo fajn - potvrdila jsem si starou dobrou pravdu, že odebírá problémy a v parku po mě ještě mrkal jeden kluk s roztomilým štěnětem, takže jsem dala o kolečko víc než minule a když jsem dopajdala domů, okamžitě jsem z toho všeho usnula. Myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí tohoto dne.
1.11.2013
Dnes není moc co psát, takže pokračuju u včerejška... důvod mé deprese nabral na objektivnosti, dneska spolu dokonce šli do školy... přistihla jsem se, že ke každé osobě světlých vlasů cítím bezdůvodnou nenávist. Když nad tím tak přemýšlím, občas se nechápu - můžu si najít tisíc věcí, které by mě normálně odradily, ale stejně mi rozjasní den když ho jen potkám na chodbě. Je smutné, když jedinou moji radost způsobí dvojka z čtvrtletky z matiky a další z psaní všema deseti, obojí zázraky... včerejší flákání prošlo, jsem prostě přesvědčivá na všechny strany :-D Cestou na plavání jsem provedla závažnou debatu s Bohem, jakkoli je to v den všech zemřelých poněkud sobecké. Občas tyhle moje pakty fungují, viz. ta věc s mámou a ta s psaním budoucnosti, takže kdy jindy věřit v zázraky když ne dnes :-D



