Ahojky,
tak jsem zjistila, že čím míň něco plánuju, tím lépe to dopadne, čímž mluvím o svém minulém článku, který byl napsán v okamžitém vzteklém rozmaru a... ono to vyšlo.
Bohužel to ale funguje i naopak. Škoda, že mi chybí čirá bezprostřednost, protože bych si možná tolik neubližovala.
Dnešek šel celkem pohodově a bezproblémově, tak jsem si řekla, že si zvládnu vynahradit předešlé neúspěchy dnešním během. Našla jsem si krásnou čtyřkilometrovou trasu, z níž jsem dřív umírala a očekávala totální požár na plicích, který mě snad od dalších zkratů odradí víc než tradičně rozškrábané zápěstí (mám nebezpečně dlouhé drápky) a posílila se pro jistotu ještě kafem se sacharinem, které bylo krásně a bezpečně slaďoučké.
Všechno šlo nebezpečně snadno - zaběhla jsem v kuse většinu trasy včetně kilometrového kopce a pořád to plíce dávaly (nejspíš snížím dávky kafe abych zjistila, do jaké míry je to mnou a do jaké kofeinem). Byla jsem štěstím bez sebe a div že nevěřila na zázraky. Musela to přece být vůle Boží, jíž mi dává najevo svou náklonnost k mé disciplinovanost, že?
No, tak tedy ne.
V poslední třetině cesty jsem začala cítit lýtka. No nic, přece jen už mám za sebou víc než obvykle, je logický že budou namožený a i tak to dopadlo líp, než jsem čekala, uklidňovala jsem se a u nejbližšího a dost frekventovaného přechodu jsem si protáhla nohy. Že by to pomohlo, to jaksi ne, možná dokonce naopak. S každým krokem rostl pocit zabodávajících se nožů který se rozšířil všude od kolen dolů. Domů už to tak daleko nebylo, tak jsem si řekla, že už to nějak zvládnu a opět se povzbuzovala svou knižní hrdinkou aktivně fungující s momentálně zvrknutým kotníkem. Ani tuhle možnost jsem nevylučovala. Bylo poněkud znervózňující netušit, co se mi děje, ale mohla jsem aspoň vyloučit zlomeninu, protože s tou bych nedala ani krok, natož uběhnout poslední kilák. Domů jsem už víceméně dopajdala a neměla daleko k vřískotu. Utěšovalo mě snad jen to, že každopádně nebudu schopná takhle dojít zítra do školy, ale přišlo mi to tak neskutečně malicherný, že jsem z toho ani neměla radost.
Rodinka se zachovala úplně ukázkově - máma provedla víc než jsem od ní očekávala tím, že se zdržela komentářů a babička je omezila pouze na typické konstatování, že ona to říkala, pak se chopila Francovky a po pěti minutách masáže prohlásila, že musím mít natažený svaly. Není nad domácí diagnostiku. Trochu se to zlepšilo když jsem se naložila do horký vany.
Výsledek?
Do školy zřejmě půjdu, o běhu nikdo nechce slyšet a zítra se vydám na shánění běžeckých bot, protože o těch normálních je běžně známé že ničí tělo. Netuším, kde na ně vezmu, ale nejspíš budu muset sáhnout na svátkový dárek za který jsem si mínila zaplatit bazén - jsem štěstím bez sebe, nicméně jinou možnost asi mít nebudu, byť jsem je minulou sezónu taky neměla a nic mi nebylo.
No prostě mě můžete milovat :-D
Ten obrázek na konci je perfektní.