close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2013

21.10.2013 aneb ambiciózní podvodnice

21. října 2013 v 21:10 | Andee |  Diary
Ahojky,

co říct ke dnešku? Opravdu lituju, že ta naše pitomá škola nevybuchla - nemusela bych zítra být v 7:30 na opačný straně Prahy - ani radši nemyslím na to, jak kreténsky brzo budu muset vstávat :-( Jediný co je na zítřku fajn je, že se uleju z těláku a práva, jelikož budeme absolvovat jakýsi zdravotnický kurz :-)

Pohádala jsem se s tou nánou která se mnou sedí v lavici a můj vztek uklidnilo až když totálně pos*ala písemku z ekonomiky, na níž se sice učila celej den, ovšem pak byla tak pitomá, že psala otázky na který se mělo odpovídat rovnou a nestihla tedy napsat odpovědi, takže za pět, zlato, ať žije spravedlnost - I love you God aneb Boží mlýny melou :-D Zjistila jsem, že dokážu používat taháky i při tomhle zrychleném způsobu testu - učitelka totiž nepředpokládala, že by to někdo zvládl a tudíž nedávala pozor :-D Trochu mě mrzí že ji podvádím, protože jsem nedávno zjistila, že bydlí pár baráků ode mně a od té doby se na mě vždycky usmívá když mě vidí, ovšem jednička je jednička, takže morálka musí jít stranou :-)
Podobným způsobem jsem si vysloužila i jedničku a dvojku z frániny, na niž jsem se od chvíle, kdy jsem koupila nehorázně těžkou a drahou učebnici ani nepodívala :-D Takže tentokrát není na "vině" talent na jazyky, s fráninou dokonce na své poměry celkem válčím, až leckdy lituju, že jsem nešla na zaručenou flákárnu ruštinu, kterou jsem dělala čtyři roky na základce :-D Důvodem byla moje namyšlenost, s níž jsem věřila, že zvládnu i takhle těžký jazyk a taky touha podívat se do Paříže. A jakkoli je francouzština vznešený a sofistikovaný jazyk, prvotní okouzlení opadlo a teď se musí makat... nebo podvádět - asi víte, co si Andee vybere :-D


Poněkud zděšeně mi došlo, že jsem se pravděpodobně stala objektem zájmu jednoho prváka, s nímž jsem chodila na základku, čímž jsem si nejdřív odůvodňovala že se ke mně tak hlásil. Nápadně mi připomíná sebe když pálím za svým čtvrťákem - to jsem taky takhle "nenápadná"? Pokud ten o mě přemýšlí stejně, radši bych si hodila mašli - ještě že mu do hlavy nevidím :-)
Opět jsem se vybodla na sbor - vypadá to, že už tam chodit vůbec nebudu - koneckonců to není ten pravý způsob mé seberealizace, jakkoli jsem coby třináctka toužila po kariéře zpěvačky, k níž mě stejně krákání u klavíru nedostane :-D


Na co jsem se ovšem nevybodla je běhání - vyhecovala jsem se risknout zmrzačení, oblepila si nohy další tunou náplastí a kupodivu jsem to ve zdraví přežila a to dokonce s poloviční dávkou kafe :-D To ale není všechno moje běhání, zaběhla jsem i do knihovny abych zjistila, že všechno nadpřirozené jsem už četla a termín odevzdání povinné četby se neúprosně blíží, takže jsem nakonec vláčela domů povinnou četbu, byť nikdy nedokáže konkurovat mé Vampýrské akademii, kterou jsem nedokázala vrátit, takže ji asi budu číst znova :-D Recenze na ni bude... nevím kdy :-D Mám toho celkem dost...
Mrkla jsem na nový díl Upířích deníků a jsem závislostí bez sebe - jen co nevím jak to bude pokračovat mě to zas baví :-D


20.10.2013 aneb alternative training

20. října 2013 v 23:49 | Andee |  Diary
Ahojky,

dnes v rychlovce, opět mě tlačí čas a spisovatelská inspirace :-)
Dnešek byl takový odlehčený - po tom předešlém žraní jsem neměla skoro hlad, takže jsem si to vykompenzovala a od zítřka snad najedu na ten optimální stav :-) Taky už jsem se definitivně naštvala na svoji lenost a řekla si, že když už mám kreténský nohy který prostě nejsou způsobilý k běhu, mohla bych zas po dlouhé době vytáhnout kolo - koneckonců už je skoro listopad a kdoví, jak dlouho na něj ještě bude počasí :-) Jinými slovy mám tentokrát pro změnu bolavý kolena, ovšem aspoň jsem si trochu zvykla na ty běžecký boty, které jsem si na kolo vzala, ačkoli jsem musela mít nohy zalepený tunou náplastí :-D


Ke kolu už od toho pádu asi nikdy nebudu mít stejně úžasný vztah. Aspoň do jara, kdy se na něj dostanu příště budu mít zakořeněný ten respekt z nevypočitatelnosti budoucích vteřin. Stát se může cokoli. Křečovitě jsem tedy měla ruce přilepené k řídítkům a ačkoli jsem se za to nenáviděla, radši jsem porušovala předpisy než odlepit dlaň a ukázat směr - naštěstí to prošlo :-D
A jak se ve mě navzdory strachu rozehrála přirozená symfonie sportovních endorfinů, dokonce jsem chtěla půl hodiny po návratu jít běhat, ačkoli mě neobvykle nízká hodnota kalorií udržovala v nezlomné únavě a kafe se snažím omezovat. Jenže najednou padla tma, dřív než obvykle, pak bum, třísk a prásk a bouřka jako svině - sbohem, neobvyklá aktivnosti!


Jediné, co ji nakonec aspoň trochu připomínalo byla válečná mise do krámu, aneb zkouška štěstí a zákonů. Pochopitelně mě u nás v krámě znají a vědí, že jsem oficiální nekuřačka, ale stejně to vyžaduje využití maxima mých přesvědčovacích schopností aby mi aspoň krabičku prodali - za máminu lenost si ovšem vždy vyberu daň z nebezpečí a na chvíli si tajně dopřeju pocit bad girl :-D


19.10.2013 aneb frustrovaná

20. října 2013 v 3:05 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak jsem tu s vyprávěním z té módní přehlídky, jak jsem slibovala a jak vám určitě z nadpisu došlo, nic šťastného to nebude, ačkoli ne z nejočekávanějšího důvodu.

Tak nejdřív - kámoška se na mě bodla, jako obvykle, den svého svátku evidentně strávila s někým jiným a něčím jiným, takže jsem jako pravá hysterka brnkla její bývalé kámošce a udělaly jsme sraz odkopnutých :-D
Svým způsobem jsem byla ráda, že jsem tam šla. Miluju prostředí sálající kreativitou, téměř hmatatelnou přítomnost múz, obklopená uměním nasávat inspiraci v poněkud žárlivém rozpoložení sledujíce talent a zápal lidí, kteří dokáží udělat deset věcí najednou a ještě u toho vypadat ladně a šťastně. Cítit, že z toho skutečně šťastní jsou. Tak nějak to poznám.
A do téhle exhibice krásna a inspirativna mi přišla SMSka od mámy, ať se cestou stavím pro brambory a pečivo. Spadni z toho obláčku, Andee, takový je tvůj život. K zešílení praktický. Měla jsem sto chutí tím starým rozbitým křápem třísknout na zem a rozdupat ho těmi tenkými podpatky z nichž mě nehorázně bolely nohy. Ten kontrast byl nepředstavitelný.
Dolehly jím na mě všechny rozdíly mezi mnou a modelkami a tanečnicemi na pódiu. Tedy ne, že by ony nikdy nemusely táhnout domů nákup, samozřejmě, iluze si o nich nedělám, ale najednou jsem měla prostě pocit, že jsem tuctová hospodyňka čtyřicátnice která si nemůže dopřát chvíli pro osobní bezúčelné potěšení. Neúspěšně jsem toužila po seberealizaci. A to bylo svým způsobem zoufalejší než vědomí, že ani kdybych se rozkrájela a postavila na hlavu (jako že mě víc zajímá jiný druh tance), nikdy bych nedokázala tančit jako ony i že mi do modelky chybí všechny potřebné aspekty a míry včetně neovlivnitelné výšky.


Vlastně jsem ale v tomhle směru byla příjemně překvapená, protože jsem se navzdory nejreálnějším obavám do džín velikosti 34 vlezla, byť jsem v nich vypadala otřesně. Ať žijí ponižující úspěchy! To, i módní přehlídka mě nabilo pocitem, že zvládnu pokračovat, kvůli němuž jsem tam šla.
Nabilo mě to nápady ke psaní, což je důvod proč jsem se k blogu dostala až teď - musím říct, že je to v tom mém románu teď dost masakr, dámy :-D
Mimochodem, když už jsem u těch inspirativních a uměleckých věcí, kdo jste kolem desátý koukaly na Mamma miu? Zbožňuju muzikály :-) Řekla bych, že jsem dnes měla takový filmový den (koneckonců i přehlídka byla filmově tématická a zvlášť volné zpracování závěrečného vystoupení z filmu Hříšný tanec mě naplnilo závistí) protože jsem dojela celou čtvrtou sérii Vampire diaries a teď už se můžu vrhnout na nové díly a The Originals.


Bohužel jsem opět nešla běhat, ačkoli se mi celkem chtělo. Ty nohy mě jednou zničí, než se uzdraví, vypadnu z kondice :-( Když už jsem takhle zamířila na takovéhle téma, opět jsem přemýšlela o jezení a dokonce i s nějakými ověřovacími výpočty mi vyšlo, že sepisování a počítání většinou není vůbec potřeba když si na každé jídlo vezmete jen jednu přiměřenou věc, protože tím se do bazálního metabolismu klidně a s rezervami vejdete. Jen to asi nesmí být krabice sušenek :-D


18.10.2013 aneb vstup na vlastní nebezpečí

18. října 2013 v 20:21 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak jsem to dnes dopajdala do školy, naštvaná že nemám co číst a musím tedy sáhnout po opáčku :-D
A jak už to tak bývá, kdykoli jsem nepřítomná, dějí se nejlepší věci. Je totiž všeobecně známo, že vstup do školy je na vlastní nebezpečí, ale naše škola se tohle varování rozhodla vzít poněkud doslovněji - včera tam prý někdo rozhlásil, že je ve sklepě bomba a všichni byli evakuovaní (přijdem kvůli tomu o prosincový cvičný poplach, přece by nám naše škola nedopřála víc zábavy než je nutné). Víte jak jsem litovala (narozdíl od mých rodičů když to zjistili) že jsem tam nebyla?! Škola z toho pochopitelně takovou zábavu neměla, ještě dnes následovaly miliony výslechů a pohružek, ale já nic, já muzikant :-D
Evidentně nejsem jediná, kdo to tam nenávidí :-D


Ani dnes jsem ovšem o vzrůšo nepříšla. Fotili jsme se. Jako obvykle mi to slušelo, ale na focení bych na sobě mákla daleko víc. Takhle jsem aspoň mohla děkovat Bohu že jsem se večer dokopala k umytí vlasů. Focení nesnáším. Už půl roku nemám aktualizovanou profilovku na Facebooku a rozhodně to není proto, že bych se styděla za to jak vypadám - prostě mi to přijde jako ztráta času - a navíc si přijdu nefotogenická. Naštěstí moji drahou třídu napadlo udělat si další společnou fotku s výrazy dementů, tak aspoň na jedné nebudu v negativním vyčnívat :-D A že jsme tím přišli o psaní všema deseti je třešnička na dortu pátečního dopoledne :-)


Po škole následovaly miliony pochůzek, sháněla jsem sluchátka, náplasti, jídlo, no prostě první poslední... na těch botách fakt zabijačka, svou puchýřovou daň si už vybraly i střevíce, takže se připojily k mým běžeckým botám ve snaze mě zničit :-/ Běhat jsem tím pádem nemohla a jako obvykle si to vybralo daň na mé jídelní morálce :-(
Koupila jsem si ale časák a odpoledne pustila dva díly Upířích deníků, když už mám Vampýrskou akademii dočtenou. Těším se na ty nové díly, jsem ostuda ostudná, ale pořád jsem je ještě neviděla :-D
Zítra kámoška slaví svátek, mrkneme na přehlídku, v pondělí na Hunger games a ve středu nás do kina, byť ne na tak zajímavý program vezme škola - chvála bohu nám to odsouvá písemku z matiky :-)
Nevím, co bych dál doplňovala takže vás opět pochválím za návštěvnost a jdu psát svůj román, celý den jako obvykle nemyslím na nic jiného :-D


17.10.2013

17. října 2013 v 21:25 | Andee |  Diary
Ahojky,

jsem příjemně překvapená ohlasem ke včerejšku, udělaly jste mi radost, čičiny :-)
Jak to bylo dneska??
Ráno přijela máma z nemocnice, vnesla se do naší vzácné rodinné pohody jako naprosto rušivý element a hádka z toho byla taková, že jsem radši jela s babi a příbuzenstvem na hřbitov, jakkoli špatně se mi chodilo a navíc na tak příšerných podpatcích a nehledě i na to, jak nenávidím hřbitovy. Bylo to jednoduše depresivní. Hledět na tolik památek lidí, kteří byli, kteří žili tak jako žiju já a vy a ze kterých na světě zůstal pouze kus šutru a leckdy ani to ne. Opět jsem se přesunula do svého typicky nereagujícího stavu a vrátila se do fáze před přibližně dvěma lety kdy jsem přesně z tohohle důvodu toužila po upíří nesmrtelnosti...
Za naše šíleně přechytralé a bohužel zároveň hlasité příbuzenstvo jsem se navíc musela v jednom kuse stydět a ještě ke všemu mě vytáhli na dortík, ačkoli by se mi spíš hodil panák něčeho tvrdého - s nostalgií vzpomínám na prázdninovou Becherovku :-D
Po čtyřech promrzlých hodinách jsem na špičkách svých nohou cítila váhu snad celého světa, nejen svého nemožného těla, zmáhal mě nedostatek kofeinu a málem jsem padala na pusu :-D


Naštěstí ve mě takovéhle pocity vzbuzují spisovatelskou inspiraci, takže se nemůžu dočkat až půjdu psát - aspoň k něčemu dobrý, ne že by mi to za to stálo nebo bych ji neměla tak jako tak :-) Dočetla jsem to volné pokračování na Vampýrskou akademii a další díl ne a ne na netu najít :-(
Nemůžu se dočkat té premiéry Hunger Games a sobotní módní přehlídky :-D Takhle aktivní život bohužel obvykle nemívám... ovšem co do běhání jsem pasivní, jen co jsem vyhodila majlant za ty boty - dnešek jsem sice proběhala po Praze, ale stejně mě mrzí že nemůžu... snad se do tý doby uklidní i ten natažený sval a já nebudu po každém běhu brečet bolestí :-)
V sobotu si půjdu zkusit 34 kalhoty a opovažte se abych se do nich nevešla, čičiny!! ;-)


16.10.2013 aneb odměny a tresty

16. října 2013 v 13:54 | Andee |  Diary
Ahojky,

opět jsem se sem nějakou dobu nedostala, takže se novinky nahromadily - a není to sice mým zvykem, ale začnu těmi nejlepšími ;-)

V pondělí jsem byla mrknout do New Yorkeru a sice jsem žádnými hadry zaujatá nebyla, ale přesto jsme odcházela spokojená - mají totiž zajímavý vkus na pouštěné písničky, takže jsem si ji hned večer našla a teď mi ve sluchátkách nehraje nic jiného - tady se s vámi dělím ;-)
Včera v noci jsem dopsala 7. díl svého nekonečného románu a už se nemůžu dočkat až začnu osmičku, zvlášť proto, že se zase vrátím do pohledu své hlavní hrdinky, která bohužel musela být v minulém díle odstavena z vyprávění a ačkoli toho jejího kluka zbožňuju nejen coby ona, ale i coby já, pořád se mi líp píše za pohlaví s jakým jsem se narodila :-D
Když už jsme u těch knížek, dočetla jsem Vampýrskou akademii, ale recenze asi bude až o víkendu, protože to se obvykle nic neděje, tak abych vás nenudila hloupostmi :-) Číst ji potřetí už mi přijde ujeté, ale naštěstí moje milovaná autorka funguje podobně jako já a rozhodla se napsat volné pokračování z jiného pohledu, které je sice méně akční a vtipné, ale se všemi těmi známými postavami se tím jde prokousávat :-D


Tím se pomalu dostávám k těm horším novinkám, jakkoli se na první pohled jeví optimisticky a šťastně.
Pamatujete totiž, jak jsem v neděli nadávala, že si musím koupit běžecké botičky, než si úplně zničím všechny kosti v těle?! Boty jsem si tedy skutečně pořídila, nicméně uběhnout v nich něco by se rovnalo hotovému zázraku a ještě většímu hazardu se zdravím, jsou to totiž krásné černé kotníčkové zimní botky s mašlemi po straně a nejtenčím podpatkem na kterém jsem schopná chodit. A že já už jsem schopná chodit na lecčem, ačkoli pocit soustředění veškeré své váhy na špičky prstů u nohou je už po půlhodině nesnesitelný, ať už ho zálibné pohledy vynahrazují sebevíc :-D Mimo to jsem si ještě na pondělním výletě po Praze pořídila dva řetízky, které mi kupodivu ničím neškodí a dokonce sluší :-)


Protože jsem zjistila, že moje nedělní běžecká chyba se nenapravila pouhým protažením nohou, na které jsem se rozhodla spoléhat v pondělí, nezbylo mi než v úterý nakráčet do Sportisima a vyhodit majlant za svítivě bílé běžecké boty. Na první pohled ani minuty se jevily tak příjemně, že jsem se divila, že jsem kdy mohla chodit, natož běhat v čemkoli jiném. Jenže jak už se tak musí každá moje radost obrátit proti mě, stalo se něco, co bych od drahých sportovních bot nikdy nečekala - rozervaly mi nohy.
Natažený sval?! Pohoda, statečnost jak blázen.
Puchýř na palci?! Katastrofa!
To je prostě Andee. Přesto jsem s tím obojím nakopala boxovací pytel a vyběhla svoji novou variantu trasy zahrnující dlouhé schody. Občas se divím vlastní vytrvalosti, o to hůř ale vyvádím doma. A zvlášť když zjistím že ty krásné, nové, zářivě bílé drahé boty stále září - ovšem krví, která pochopitelně ne a ne vymýt, ačkoli jsem se na to vrhla téměř okamžitě po příchodu. Pak jsem jednoduše lehla a usnula, což bylo jen dobře, protože ta divná věc co se mi udělala na palci musela být stejně spešl jako boty, protože mě nenechala skoro vůbec vyspat.


Jak se ale občas ukazuje, všechno zlé je k něčemu dobré, ačkoli bych tomu skoro až nevěřila. Jelikož dnes celý den pajdám jak idiot, bylo naprosto nemožné abych zvládla obout svoje vražedné boty a vlastně jakékoli jiné, takže back to bed and good night, babi je prostě úžasná :-D
No, doufám, že vám se vede lépe ;-)

It will be great if...

14. října 2013 v 23:03 | Andee |  Andee ♥ ...
Ahojky,

na dnešek jsem měla sice připravený tradiční deníček, ale pak se mi vykopl net a jsem až moc vzteklá abych to psala znova, takže sem dávám jednu z rezerv na horší časy - a taky už na mě veškerá ta frustrace z nesplněných přání doléhá, že se ji sem aspoň pokusím sepsat - snad to k něčemu bude. Nejspíš to z většiny nejsou plány ale spíš takové "coby kdyby", ale Andee má prostě potřebu se o to podělit :-)


Koupit si šátek. Celkem splnitelné, kdybych na nějaký zajímavý někde natrefila - na doplňky jsem dost náročná, protože nejsem milionářka abych jich mohla mít tuny, takže když už nějaký, musí mě prostě chytit za srdce a já vědět, že bez něj prostě z toho krámu nedokážu odejít. Doléhá na mě totiž už nedostatek a nekreativita v kategorii oblékání a se šátkem je všechno zajímavější :-D


Opálit se. Ano, tenhle obrázek je tak nejednoznačný, že by mohl, a taky znamená, moji touhu po létě, takovéhle postavě a koneckonců i těch plavkách, které jsou celkem pěkné a Andee jich nemá nikdy dost ačkoli si co rok kupuje nové, ale myslela jsem tím to opálení. Celkem splnitelné, ovšem jak se to vezme. Pokud mi někdo chcete zaplatit pobyt u moře, rozhodně proti nebudu, ale reálněji mi zní solárko, ačkoli jsem tam nikdy nebyla, neumím se k tomu dokopat ani nevím jakou míru výsledku od toho očekávat - kdybyste se chtěly některá podělit o zkušenosti, budu jen ráda :-)


Bazén. Zatím nejreálnější moje přání - půjdu tam doufejme už tenhle týden. Plavání je takový můj školní rituál, který začal už v devítce, ačkoli i s tímhle kámoška sekla, zatímco mě to zůstalo a zpestřuje mi to školní rok. Ne tedy, že by to byl nějak levný koníček, ale já jsem vděčná za každý způsob sportu k němuž projevuji alespoň základní předpoklady a náklonnost. Navíc mě bude držet v jezení, protože ačkoli do bazénu chodí většinou důchodci, pořád ještě tam budu mít jen plavky a nic jinýho :-D


Bojová umění. Opět nejednoznačný obrázek, protože vám jím zároveň představuji své milované herce Vampýrské akademie (jak už jsem psala, v kině na Valentýna). Vlastně mě zajímaly mnohem dřív, než jsem četla zmíněnou knížku a školní přednášky o sebeobraně jsem úplně hltala. Pochopitelně nemyslím přesvalované boxery, to už je pro mně spíš brutalita, ale samotná schopnost umět se ubránit mi přijde jako další součást spoléhání sama na sebe, stejně jako třeba řidičák - a ten má přece skoro každý. Tahle knížka mi navíc odkryla další přitažlivost tohohle kontaktního sportu - asi si umíte představit :-D Myslím, že jestli někdy v životě budu s někým chodit, donutím ho aspoň aby se mnou běhal.


Napsat knížku. Všeobecně známé, ale možná nemožnější než všechno ostatní. Píšu totiž pro sebe, dávám do toho svoje touhy, představy, ideály, názory, prostě příliš ze sebe aby si to ostatní zasloužili. Jako bych tím dávala číst deníček, nebo tak, chápete - proto koneckonců musím, ačkoli svým způsobem nerada odmítat, kdykoli někdo chce něco předčíst. Teď jsem sice vymyslela další díl, ale věřím, že to nebudu moct protahovat donekonečna, takže až skončí takhle moje "neverendingstory", budu trénovat psaní pro ostatní :-)


Pořádnej odvaz. Prostě je můj život až příliš nudný a ačkoli jsem si už svoje afektované období doufejme odbyla, pořád občas zatoužím po něčem tak konvenčním jako jsou barevná světýlka, ohlušující hudba a chování bez hranic ve všech směrech. Snad se toho někdy dočkám :-)


Běhat. Další splnitelné přání. Vlastně mě jeho plnění čeká den za dnem... je pěkné mít nějaké stoprocentně reálné přání. Miluju vidět ty pokroky, den za dnem cítit, že zvládnu víc. Taková moje meta je zvládnout hodinu víceméně v kuse. Zúčastnit se nějakého organizovaného běhu, jako nedávno proběhl myslím ve Stromovce, nebo kde to bylo. Příští rok tam nesmím chybět. Pořídit si nějaký drahý značkový běžecký obleček a moct být přesvědčená že se za půl roku nebude válet v šatníku opomíjený. Udělat si z toho pevnou součást života.


Tmavě hnědé dlouhé vlasy. Myslím, že samotné vlasy jsou u mě takovým sebevyjádřením, takže mají logicky dost dlouhou a pestrou historii, ačkoli ony samotné dosahují zatím bohužel jen něco málo pod ramena. Už coby páťačka jsem se nosila s červenými proužky a druhý stupeň, tedy moje afektované období zmiňované u bodu s večírky, znamenalo postupné zperoxidovávání, kdy jsem se stávala čím dál blonďatější a umělejší, zatímco v prváku jsem se opět vracela k hnědé, která se mi teď ovšem zase vymyla do jakési světle nespecifikovatelné. Další návrat ke své původní hnědé ve mě tedy symbolizuje dospělost a vyrovnanost sama se sebou, ačkoli nejsem ani jedno - o to víc po tom ale toužím. A ne, nemá s tím nic společného má momentální sympatie k jisté hnědovlasé knižní hrdince... no dobře, možná trošku, no :-D

13.10.2013 aneb self destruction

13. října 2013 v 23:14 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak jsem zjistila, že čím míň něco plánuju, tím lépe to dopadne, čímž mluvím o svém minulém článku, který byl napsán v okamžitém vzteklém rozmaru a... ono to vyšlo.
Bohužel to ale funguje i naopak. Škoda, že mi chybí čirá bezprostřednost, protože bych si možná tolik neubližovala.
Dnešek šel celkem pohodově a bezproblémově, tak jsem si řekla, že si zvládnu vynahradit předešlé neúspěchy dnešním během. Našla jsem si krásnou čtyřkilometrovou trasu, z níž jsem dřív umírala a očekávala totální požár na plicích, který mě snad od dalších zkratů odradí víc než tradičně rozškrábané zápěstí (mám nebezpečně dlouhé drápky) a posílila se pro jistotu ještě kafem se sacharinem, které bylo krásně a bezpečně slaďoučké.
Všechno šlo nebezpečně snadno - zaběhla jsem v kuse většinu trasy včetně kilometrového kopce a pořád to plíce dávaly (nejspíš snížím dávky kafe abych zjistila, do jaké míry je to mnou a do jaké kofeinem). Byla jsem štěstím bez sebe a div že nevěřila na zázraky. Musela to přece být vůle Boží, jíž mi dává najevo svou náklonnost k mé disciplinovanost, že?
No, tak tedy ne.
V poslední třetině cesty jsem začala cítit lýtka. No nic, přece jen už mám za sebou víc než obvykle, je logický že budou namožený a i tak to dopadlo líp, než jsem čekala, uklidňovala jsem se a u nejbližšího a dost frekventovaného přechodu jsem si protáhla nohy. Že by to pomohlo, to jaksi ne, možná dokonce naopak. S každým krokem rostl pocit zabodávajících se nožů který se rozšířil všude od kolen dolů. Domů už to tak daleko nebylo, tak jsem si řekla, že už to nějak zvládnu a opět se povzbuzovala svou knižní hrdinkou aktivně fungující s momentálně zvrknutým kotníkem. Ani tuhle možnost jsem nevylučovala. Bylo poněkud znervózňující netušit, co se mi děje, ale mohla jsem aspoň vyloučit zlomeninu, protože s tou bych nedala ani krok, natož uběhnout poslední kilák. Domů jsem už víceméně dopajdala a neměla daleko k vřískotu. Utěšovalo mě snad jen to, že každopádně nebudu schopná takhle dojít zítra do školy, ale přišlo mi to tak neskutečně malicherný, že jsem z toho ani neměla radost.
Rodinka se zachovala úplně ukázkově - máma provedla víc než jsem od ní očekávala tím, že se zdržela komentářů a babička je omezila pouze na typické konstatování, že ona to říkala, pak se chopila Francovky a po pěti minutách masáže prohlásila, že musím mít natažený svaly. Není nad domácí diagnostiku. Trochu se to zlepšilo když jsem se naložila do horký vany.
Výsledek?
Do školy zřejmě půjdu, o běhu nikdo nechce slyšet a zítra se vydám na shánění běžeckých bot, protože o těch normálních je běžně známé že ničí tělo. Netuším, kde na ně vezmu, ale nejspíš budu muset sáhnout na svátkový dárek za který jsem si mínila zaplatit bazén - jsem štěstím bez sebe, nicméně jinou možnost asi mít nebudu, byť jsem je minulou sezónu taky neměla a nic mi nebylo.
No prostě mě můžete milovat :-D


Motivovaná, nemotivovaná aneb má mě rád, nemá mě rád :-)

13. října 2013 v 1:10 | Andee |  Něco k zamyšlení...

Motivace. Stavební kámen úspěchu. Aneb "páni, vypadat tak jako ta čúza v časopise..."
Jakou máte vy? Já se o tom donutila přemýšlet od chvíle, kdy jsem zjistila, že ať už to tentokrát byla jakákoli, asi nebyla mojí nejúspěšnější volbou.
Funguje lépe ta založená na frustraci nebo ambicióznosti?! A někdy nefunguje žádná. Znáte to - dvacetkrát si řeknete, že už prostě potřebujete změnu, že to takhle nejde, můžete být sebevíc nespokojené, ale ta malá páčka se ve vaší hlavě nepohne a užíráte nejen sebe ale i nějakou dobrotku. Pomalu abysme to odhodlání braly jako dar od Boha - buď přijde, nebo ne.
Je jen otázkou, do jaké míry můžeme naše neúspěchy svádět na okolí. S jistou kreativitou můžete svézt cokoli na kohokoli a je to tak nejjednodušší. Chyba je přece v mámě, protože koupila čokoládu. Měla bych sice mít svoji vůli, ale jak bych mohla, když žiju mezi lidmi bez cílů kteří mě k ambicióznosti nevedli? Vida! Výmluva je na světě a vy jste poškozené neviňátko. Super, určitě se vám teď ulevilo, život jde dál, je teď sice blbý, ale to samo přejde...
Nevztekejte se na mě, aspoň tedy vy úspěšné, ale musela jsem si takhle rýpnout. Do sebe. Sama takhle totiž taky často funguju a na tohle téma u nás proběhly tisíce emocionálně vypjatých výměn názorů (vida, jak pěkně jdou nahradit hysterické hádky :-D) a stejně ani jedna k ničemu nevedla. Okolí totiž nepředěláte, jakože my holky jsme tím vyloženě pověstné a trapné (jééé tenhle frajer měl miliony holek, ale já to s ním sehraju tak chytře, že zrovna do mě se zamiluje, protože jsem přece výjimečná), ale můžeme se o to pokoušet u sebe. Zdůrazňuji pokoušet, protože ne vždycky to vyjde a to k tomu patří. A zadruhé, pokud tedy zrovna nejdeme ke kadeřnici a nenecháme si ufikat vlasy až k uším, většina změn není ze dne na den.


Je tedy smutné, že ne všechny jsme získaly stejné výchozí postavení od něhož se můžeme odpíchnout, ale jako u všeho je to náš život a ne život našeho okolí, takže si o něm můžeme aspoň vrámci možností finančních a právních rozhodovat samy. A pokud toužíme po změně, jsme to my, od kterých musí začít.
Takže tedy na otázku jestli jde ambicióznost naučit odpovídám ano, koneckonců osobně znám lidi kterým se to podařilo. A protože já osobně jsem momentálně poslední, kdo v tomhle může radit, berte to spíš jako rady sobě samotné. Jsem totiž vynikající teoretička.
Od čeho tedy začít? Paradoxně vzpomínkou. Na něco, co se vám povedlo. Jaký to byl pocit? Jak chutnal úspěch, vědomí, že na sebe můžete být pyšné?
A pak se k tomu pocitu prostě upnout.
Pochopitelně začněte maličnostmi. Donutit se vstát o deset minut dřív abyste nechodily pozdě. Zaběhnout v těláku o minutu lepší čas... jinými slovy krátkodobé cíle, které odměnu pocitu úspěchu přinesou téměř okamžitě. A výborným příkladem jsou písemky. Tentokrát tedy žádné "boože však ono to nějak dopadne..." protože z toho pocit úspěchu nikdy nekouká. Konkrétně v případě školy záleží na pojetí, jestli chcete výsledek, nebo úspěch a je fakt, že já mám radost i z napodváděné jedničky, protože vytrhne trn z paty stejně jako ta opravdová, ačkoli z dlouhodobého hlediska k ničemu nevede. Podobně se dá vlastně pojímat i hubnutí - nakoupit projímadla, spoustu umělých bezkalorických náhražek a libovat si, jak jste na to vyzrály. Jak dlouho tohle ale vydrží? (A ne, nemluvím tímhle o sobě) Takže ano, tentokrát to zkuste doopravdy a prostě té písemce nějakou tu chvíli obětujte a podvody si šetřete na případy nouze. Nejen že na sebe kromě radosti z lepšího průměru budete moct být hrdé doopravdy, ale do budoucna se vám to neztratí. A když se vám do paměti vtiskne zákon akce a reakce, nebude se hodit jen ve fyzice.
To je to tu zase přemoudřelé a zdlouhavé, že? Ale určitě jsme to všechny (včetně mě) pochopily. Podvody jsou sice lákavé, ale dlouhodobě nebezpečné a neuspokojivé. Ne nadarmo se říká, že anorektičky bývají většinou premiantky.
Ale nebojte, na jakoukoli změnu k lepšímu se obvykle zvyká poměrně snadno ;-)


Chtěla bych se ale vrátit k té své počáteční otázce. Co je vlastně fungující motivací? Na to asi takhle jednoduše odpovědět nemůžu, takže se to jeví jako další litánie :-D V tomhle prostě za ostatní mluvit nejde, takže se vrátím k té mé. Andee je poměrně ovlivnitelná bytost, takže záleží na tom, jestli zrovna hltám prostředí roztleskávaček, vrahů, nadpřirozena, občas dokonce chci být i právnička (kriminálky), nebo bojovnice (Vampýrská akademie - pohled budoucí strážkyně Rose - brzo dočtu znova 6. díl a napíšu recenzi) a jednou jsem díky tomuhle zatoužila mít dítě :-D
Motivace ke mě prostě přichází stejně snadno a rychle jako inspirace, ale kvůli takhle povrchním důvodům obvykle dlouho nevydrží, ovšem vždycky ve mě zanechá kousek nového, s čím pak můžu pracovat. A ačkoli to bude zní jako parádní klišé, jediný důvod, který mě skutečně nejlépe držel nebyly pochopitelně žádné modelky v časáku, vysnění kluci ani fiktivní příběhy, nýbrž jsem to byla já.
Tím ovšem neříkám, že nemůžete mít žádný vzor. Naopak, i já jisté oblíbence mám. Ale tentokrát platí opak než u všeho ostatního co jsem napsala - všeho s mírou. Neznáte ty přesné okolnosti, které vedly k tomu, jaké ty dotyčné jsou. Vidíte jen výsledek, takže se buď můžete stát tím nejinformovanějším stalkerem (a často tím ztratit iluze), nebo si dotyčného prostě zidealizovat. Ale hlavně nezapomínat na to, že to neděláte pro ně. Pro nikoho.


PS: Co myslíte, zvládnu zítra tu hladovku?? Ze všeho co je tady nahoře by mělo vypovídat že jo, ale Andee sama sebe zná... takže se bude snažit :-)

11.10.2013 aneb falling down

11. října 2013 v 23:04 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak nějak nevím, čím začít... na Andee divný, že jo?

Ten pocit, když dostanete jedničku za vlastní zálibu... zbožňuju tělocvikářku a ačkoli nenávidím štafetu, běh sám o sobě je úžasný. Uvědomila jsem si, jak moc ráda jsem, že chodím běhat sama, protože jsem jako obvykle měla touhu být lepší, rychlejší a tak vůbec, takže jsem se málem strhala, protože kondičku sice jakž takž mám, ale na vytrvalost a ne nárazovky.
Dál už to moc o ničem nebylo. Písemka z dějáku tak zářná nebyla, ta z ekonomiky mi přišla tak neuvěřitelně triviální, že ji mám určitě špatně a psaní všema deseti nemohlo skončit jinak než neúspěšně. V celé třídě nebyl nikdo komu by nedopadlo na pětku. Jak po nás sakra můžou chtít po měsíci zvládnout psát úplně bez překlepů a rychlostí zasloužilé sekretářky?! Měla jsem sto chutí učitelce znovu otřískat o hlavu ten papír od psycholožky, který by měl tolerovat moji nepraktičnost k úkonům jako je například tento, ale nebylo by mi to nic platný. Má na to vůbec právo?!
Právo. Tentokrát jsem si z něj dokonce zapamatovala i víc než jen že je jeho učitelka pravděpodobně anorektička. Budu právnička v Americe - jejich soudnický systém je tak úžasně diskutabilní že by to bylo přesně pro mě :-DDD
Nejlepší ale vůbec byla matika - už dva týdny nám totiž odpadá a stejně tomu zjevně bude i nadále.


Ten pocit, když si zafixujete každičký nedůležitý detail. Když úplně cítíte, jak se vám do mozku vrývá ten nepatrný okamžik, kdy se dotyčnému v levém uchu blýskne naušnice a vy si můžete tenhle poznatek přidat do imaginárního seznamu důvodů, proč nemůžete zírat jinam. Musela jsem se zbláznit. Takhle dlouho jsem žádného kluka neřešila. Do háje, to se kromě toho, že se zbavil blondýny, ještě přestěhoval?! Snad to bylo jenom příležitostný, protože měnit kvůli tomu trasu návratu domů fakt nemíním.


Ten pocit, když máte vody až po krk. No dobře, tohle míním obrazně, doopravdy mi jen zlila vlasy a zabydlela se v teniskách, zmáčela psa (který pochopitelně okamžitě zamířil do postele) a znemožnila běhání. A ty dva dny vůbec být neměly. Jen co totiž neběhám, rozhodilo to celé moje odhodlání. Mohla jsem se najíst odpoledne, protože zmizel strach z plného žaludku při běhu, což je mimochodem dost nepříjemný pocit. Mohla jsem se najíst večer, protože nebylo nic, co by mi dodávalo morálky. Obvykle je to totiž tak, že přijdu k ledničce, chci si něco dát a pak si řeknu, jestli mi to za to vůbec stojí, když jsem se tolik dřela abych spálila pár ubohých kalorií.
Pochopitelně to končí katastrofálně. Nesnáším to. Celé moje uplynulé témě dvoutýdenní snažení jsem zazdila současnými dvěma dny. Vkrádá se do mě pocit, jestli to vůbec má cenu ještě zkoušet, když se stejně vždycky něco pokazí. Než zhubnu, nastanou stejně Vánoce a já budu neúspěšně čelit cukroví a dalším dobrotkám, takže to zase všechno naberu zpátky. Jako by celý můj svět byly jen chvíle, kdy hubnu a kdy se cpu, rozdělený pěkně do intervalů podle ročních období a společenských událostí. A i kdyby zrovna nebylo nic jiného, prostě nastane další takováhle nepředvídatelnost jako teď s počasím a dopadne to stejně. A to jsem teď byla nejblíž za celou dobu svému starému dietářskému já. Co budu dělat jindy?!
Nechci se zklamávat. Nebudu. Každý den si říkám, že už to bude lepší, ale cítím, že potřebuju něco jako zmáčknout Enter a nepokračovat na zkaženém řádku. Jediné, co by mi to zvládlo dát je hladovka, ale zítra ji každopádně nedám a v neděli bych kvůli ní nemohla běhat, protože nejsem sebevrah.


Kdyby aspoň nepřestalo až do té neděle pršet a já nemohla tak jako tak... paradoxní :-D Budu si muset vážně popovídat s Bohem, už se mi takhle povedlo zkrotit tenhle živel když náš malý chlupatý živel celou noc štěkal na projevy počasí a já musela ráno vstávat do školy :-D
Svými "magickými schopnostmi" jsem si vzpomněla na svou budoucnost předpovídající knihu. Spisovatelství se ve mě momentálně seklo, byť jsem přišla na námět na osmý díl, ale o to víc čtu své minulé díly a žasnu nad vlastní kreativitou - včera jsem kvůli tomu usnula až ve dvě :-D


Takže?
Bude líp. Ale nemuselo být vůbec hůř. Kdybych nebyla kráva. Jenže jsem kráva byla. Každý je občas kráva. Vítejme ve stádu. Ve stádu nedokonalých dietářek slepě věřících v zázračný zítřek.
Ale na ten budem muset makat.