13. října 2013 v 1:10 | Andee
|
Motivace. Stavební kámen úspěchu. Aneb "páni, vypadat tak jako ta čúza v časopise..."
Jakou máte vy? Já se o tom donutila přemýšlet od chvíle, kdy jsem zjistila, že ať už to tentokrát byla jakákoli, asi nebyla mojí nejúspěšnější volbou.
Funguje lépe ta založená na frustraci nebo ambicióznosti?! A někdy nefunguje žádná. Znáte to - dvacetkrát si řeknete, že už prostě potřebujete změnu, že to takhle nejde, můžete být sebevíc nespokojené, ale ta malá páčka se ve vaší hlavě nepohne a užíráte nejen sebe ale i nějakou dobrotku. Pomalu abysme to odhodlání braly jako dar od Boha - buď přijde, nebo ne.
Je jen otázkou, do jaké míry můžeme naše neúspěchy svádět na okolí. S jistou kreativitou můžete svézt cokoli na kohokoli a je to tak nejjednodušší. Chyba je přece v mámě, protože koupila čokoládu. Měla bych sice mít svoji vůli, ale jak bych mohla, když žiju mezi lidmi bez cílů kteří mě k ambicióznosti nevedli? Vida! Výmluva je na světě a vy jste poškozené neviňátko. Super, určitě se vám teď ulevilo, život jde dál, je teď sice blbý, ale to samo přejde...
Nevztekejte se na mě, aspoň tedy vy úspěšné, ale musela jsem si takhle rýpnout. Do sebe. Sama takhle totiž taky často funguju a na tohle téma u nás proběhly tisíce emocionálně vypjatých výměn názorů (vida, jak pěkně jdou nahradit hysterické hádky :-D) a stejně ani jedna k ničemu nevedla. Okolí totiž nepředěláte, jakože my holky jsme tím vyloženě pověstné a trapné (jééé tenhle frajer měl miliony holek, ale já to s ním sehraju tak chytře, že zrovna do mě se zamiluje, protože jsem přece výjimečná), ale můžeme se o to pokoušet u sebe. Zdůrazňuji pokoušet, protože ne vždycky to vyjde a to k tomu patří. A zadruhé, pokud tedy zrovna nejdeme ke kadeřnici a nenecháme si ufikat vlasy až k uším, většina změn není ze dne na den.

Je tedy smutné, že ne všechny jsme získaly stejné výchozí postavení od něhož se můžeme odpíchnout, ale jako u všeho je to náš život a ne život našeho okolí, takže si o něm můžeme aspoň vrámci možností finančních a právních rozhodovat samy. A pokud toužíme po změně, jsme to my, od kterých musí začít.
Takže tedy na otázku jestli jde ambicióznost naučit odpovídám ano, koneckonců osobně znám lidi kterým se to podařilo. A protože já osobně jsem momentálně poslední, kdo v tomhle může radit, berte to spíš jako rady sobě samotné. Jsem totiž vynikající teoretička.
Od čeho tedy začít? Paradoxně vzpomínkou. Na něco, co se vám povedlo. Jaký to byl pocit? Jak chutnal úspěch, vědomí, že na sebe můžete být pyšné?
A pak se k tomu pocitu prostě upnout.
Pochopitelně začněte maličnostmi. Donutit se vstát o deset minut dřív abyste nechodily pozdě. Zaběhnout v těláku o minutu lepší čas... jinými slovy krátkodobé cíle, které odměnu pocitu úspěchu přinesou téměř okamžitě. A výborným příkladem jsou písemky. Tentokrát tedy žádné "boože však ono to nějak dopadne..." protože z toho pocit úspěchu nikdy nekouká. Konkrétně v případě školy záleží na pojetí, jestli chcete výsledek, nebo úspěch a je fakt, že já mám radost i z napodváděné jedničky, protože vytrhne trn z paty stejně jako ta opravdová, ačkoli z dlouhodobého hlediska k ničemu nevede. Podobně se dá vlastně pojímat i hubnutí - nakoupit projímadla, spoustu umělých bezkalorických náhražek a libovat si, jak jste na to vyzrály. Jak dlouho tohle ale vydrží? (A ne, nemluvím tímhle o sobě) Takže ano, tentokrát to zkuste doopravdy a prostě té písemce nějakou tu chvíli obětujte a podvody si šetřete na případy nouze. Nejen že na sebe kromě radosti z lepšího průměru budete moct být hrdé doopravdy, ale do budoucna se vám to neztratí. A když se vám do paměti vtiskne zákon akce a reakce, nebude se hodit jen ve fyzice.
To je to tu zase přemoudřelé a zdlouhavé, že? Ale určitě jsme to všechny (včetně mě) pochopily. Podvody jsou sice lákavé, ale dlouhodobě nebezpečné a neuspokojivé. Ne nadarmo se říká, že anorektičky bývají většinou premiantky.
Ale nebojte, na jakoukoli změnu k lepšímu se obvykle zvyká poměrně snadno ;-)
Chtěla bych se ale vrátit k té své počáteční otázce. Co je vlastně fungující motivací? Na to asi takhle jednoduše odpovědět nemůžu, takže se to jeví jako další litánie :-D V tomhle prostě za ostatní mluvit nejde, takže se vrátím k té mé. Andee je poměrně ovlivnitelná bytost, takže záleží na tom, jestli zrovna hltám prostředí roztleskávaček, vrahů, nadpřirozena, občas dokonce chci být i právnička (kriminálky), nebo bojovnice (Vampýrská akademie - pohled budoucí strážkyně Rose - brzo dočtu znova 6. díl a napíšu recenzi) a jednou jsem díky tomuhle zatoužila mít dítě :-D
Motivace ke mě prostě přichází stejně snadno a rychle jako inspirace, ale kvůli takhle povrchním důvodům obvykle dlouho nevydrží, ovšem vždycky ve mě zanechá kousek nového, s čím pak můžu pracovat. A ačkoli to bude zní jako parádní klišé, jediný důvod, který mě skutečně nejlépe držel nebyly pochopitelně žádné modelky v časáku, vysnění kluci ani fiktivní příběhy, nýbrž jsem to byla já.
Tím ovšem neříkám, že nemůžete mít žádný vzor. Naopak, i já jisté oblíbence mám. Ale tentokrát platí opak než u všeho ostatního co jsem napsala - všeho s mírou. Neznáte ty přesné okolnosti, které vedly k tomu, jaké ty dotyčné jsou. Vidíte jen výsledek, takže se buď můžete stát tím nejinformovanějším stalkerem (a často tím ztratit iluze), nebo si dotyčného prostě zidealizovat. Ale hlavně nezapomínat na to, že to neděláte pro ně. Pro nikoho.
PS: Co myslíte, zvládnu zítra tu hladovku?? Ze všeho co je tady nahoře by mělo vypovídat že jo, ale Andee sama sebe zná... takže se bude snažit :-)
"Vypadat jak ta čůza v časopise, ne asi. Tohle podstrkování ideálů je strašné.