Prosinec 2013

29.12.2013 aneb 50 příchutí psaní

30. prosince 2013 v 2:55 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak koukám, že jsem si vás už docela rozmazlila... nebo vy mě... to se vážně nedočkám rekordního zájmu dokud si ho neodkoupím další částí svého příběhu? Tomu říkám spinkutí :-D
Ano, už jen to, že o tomhle dokážu přemýšlet a to dokonce i bez hysterie je pozoruhodné. Už třetí noc nepíšu za Melanii Sharon jen proto, že po sobě čtu a opravuju první díl, a to dokonce i v posteli, protože se mi podařilo skamarádit flashku s tabletem. Výhoda je, že u toho nepotřebuju cigarety, ale to bych si vynahradila při nervování ze zveřejňování. A Mel ti taky chybí, dokud mám v hlavě její povahu, příběh, myšlení... Tomu říkám dilema!


Číst tu svou vymyšleninu z teoretického pohledu čtenáře je nepřirozené, tížící zodpovědností... radši vás nebudu zatěžovat dalšími způsoby vyjádření, jsem si jistá, že v mé schopnosti tvoření patetických metafor máte dostatečnou důvěru, abyste se jimi nemusely prokousávat :-D
A takhle je to i u příběhu. Jen za tuhle noc jsem promazala přibližně dvě stránky od bezpředmětností. Nejvíc nenávidím psát rozhovory - respektive je zveřejňovat. Bez nich by mi to přišlo jako ostatní mé články, ale povídá si úplně každý, takže o tom musí vědět víc než o individuálních myšlenkových pochodech. A jak jsem tak všechno četla, přišlo mi to neskutečně šroubované a umělé, psychologicky nepodložené povahou hovořícího nebo naopak bezpředmětné - nenávidím totiž tlachání. Jednak tlachat zaboha neumím, což je asi i důvodem, proč mám problém navazovat kontakty, ale hlavně mě to nudí. Já už i na ty zatracený seriály, dokonce i na lidi v obchoďáku zírám z pohledu spisovatelky a děsím se, jaké blbosti můžou řešit. Většinu jejich problémů bych se styděla někomu předávat, tak jak je možný, že i pitomá Ordinace nebo Ulice mají takovou oblíbenost? Schválně se někdy zamyslete nad věcmi, co řeší - kde kdo zapomněl klíče dokáží omílat klidně i pět minut! Nevím, jestli mě to naučil úderný děj fantasy knih, v němž samým dějem na plky není čas nebo mámino heslo minimalismu, kdy nic kromě nezbytností nemá smysl, ale dialog prostě v každém případě má mít účel. A pokud nemá... Andee maže nebo se vzteká a děsí.


Další dilema, které před sebou mám spočívá v samotném zveřejňování. Založila jsem si totiž další blog, na který jsem se chtěla od nového roku přestěhovat, jak už je tak nový rok i novým začátkem. Protože vzpomeňte si, tady jsem začínala coby dietářka a celé články mlela jen o pocitech z jídla a váhy, zatímco mé nejnovější blogové kámošky to už nejspíš ani neví, protože znají jen Andee spisovatelku. Vlastně tu, myslím, kromě Zoey nemám nikoho, s kým bych začínala. Díky, kočko :-* Tohle je nicméně blog "perfect" dietářky, jíž už nejspíš ani být neumím, takže mi přijde trochu nepatřičné sem cpát život své fiktivní slečny Waissové, pro vás známé zatím jen jako Andy. Je tedy možné, že bych měla spisovatelský a dietářský blog, ale moc té myšlence nevěřím. Jeden z nich, pravděpodobně tenhle, nehledě na minulost, která mě k němu váže, bych zanedbávala, protože jezení už prostě neřeším. Nebo, a to by pro mě bylo horší, byste jeden z nich zanedbávaly vy. Nemohla bych vám to mít za zlé a už vůbec ne během školy, kdy jste rády, že se sem vůbec dostanete, ale mrzelo by mě to, protože obojí jsem určitým způsobem já. Pokud se tedy postěhuju, nedivte se, ale možná to krachne na mém nenáviděném boji s grafickou úpravou :-D


A nejtíživější problém ve psaní ale nepřináší rozhovory, nýbrž speciální kategorie děje, která bohužel nezbytná a nesmazatelná je a to jsou jistá ožehavá témata. Už z ukázky, již jsem sem dala vám muselo dojít, že něco podobného někdy nastane. A to nemluvím jen o takovýhle situacích... Uvědomte si, že Andee je slušně vychovaná nezkažená dívka, která pouze oplývá představivostí, ovšem cítí se všelijak už jen když ji sepisuje, natož o ní mluvit nebo ji zveřejňovat. A ačkoli nejsem nevkusná a do detailů nezacházím, takže ani jediný odstín, natož všech 50, prostě je to na osobu, která se bojí zveřejňovat cokoli moc silný kafe.

Dost už s tím ale...
Když jsme u toho kafe, dneska jsem málem neodolala tričku z Terranovy hlásajícímu pro mě typické sdělení "NEED COFFEE NOW!". Možná se pro něj ještě vrátím...
Abych ale vysvětlila - ačkoli se vám může zdát, že nedělám nic jiného, než píšu a píšu, Andee dnes byla celičký den venku. Přijela totiž z Ruska T. a víceméně mě svým telefonátem probudila z krásného spánku talentovaných - pardon, ponocujících. Sotva jsem se stihla trochu najíst a hned jsem za ní mazala - přece jen se vidíme směšně málo, zatímco své romány znám nazpaměť.
Nebudu to moc protahovat, ale konečně jsem sehnala nějaké hadříky. Terranova nezklamala, taky jsem se k ní upínala coby k poslední záchraně od přílišného množství financí (:-D) a když slibovala slevy, skutečně tam byly a nedošlo k pouhému zvýšení původní ceny.
A světe div se, já byla úspěšná a nastal ten osudový den, zapisující se do dějin tohoto blogu coby den, kdy Andee konečně sehnala svou vysněnou kostkovanou košili!! K ní navíc úžasný krémový svetřík se zlatými obtisky rtů. Tentýž motiv mám i na loňském tričku z Reservedu - prostě úchylka. Vaše věčně nespokojená slečna blogerka se tedy aspoň v tomto směru konečně prohlašuje šťastnou ;-)


Dokonalé plány nedokonalé populace

29. prosince 2013 v 3:21 | Andee |  Něco k zamyšlení...
Naštěstí jsme se již dočkali té úlevné situace, kdy jsou všechny ty nervy se svátky klidu, pohody a lásky za námi, takže nám nezbývá nic jiného než nacpaní kapříkem, salátem, cukrovím a chlebíčky a bohatší o nějakou tu nezbytnost pozvolna vstupovat do neodvratitelné fáze rekapitulace uběhlého roku. "Páni, to to uteklo" bude leckdy nejmírnější poznatek na tohle téma. Opravdu závidím lidem, kteří se při ohlédnutí za uplynulým rokem a jeho vítězstvími a prohrami dokáží udržet v dobré náladě. Hlavně pak ale těm, kteří to tak nemají kvůli nesoudnosti nýbrž díky sebelásce a nejlépe i reálné úspěšnosti. Pak jsme tu ale my nešťastníci s přehnanými nároky na sebe i svět, frustrovaní rovněž obojím... a tak vznikla novoroční předsevzetí.
Vlastně je to logické. Kdyby v sobě nemělo lidstvo zdravý pohon zdokonalovat se, stále bychom lovili mamuty a spali v jeskyních, pokud to přeženu. A přiznejme si to, jsou v životě jisté milníky, od nichž se dá odrazit snadněji. Přece jen lépe zní, říct si "začnu od nového roku" než "teď je čtvrtek, proč jen tak najednou nepřeházet veškerý svůj život". A pak je tu samozřejmě to známé "od zítřka", "od pondělka", "od nového měsíce"... a sami víme, jak nejčastěji dopadá.
Novoroční předsevzetí je ale takový fenomén, svou rozsáhlostí specifická kategorie. Přece jen do nového roku vstupujeme svým způsobem s čistým štítem, jako ta první stránka nového kalendáře. Ano, nejčastěji do něj vstupujeme s nepříjemnou bolestí hlavy, ale jaké si to uděláme, takové to máme. A o tom všechna ta předsevzetí jsou. Takže žádné "jak na nový rok, tak po celý rok", jak se omlouváme, když se nám nezdaří splnit bolestí podbarvené předsevzetí známé jako "už nikdy nebudu chlastat!!".
Není to ale jen střízlivost, o níž v našich závazcích padá řeč. Vlastně to je většinou hotový soubor lidských ctností a artiklů dokonalosti, protože neznám nikoho, kdo by si přál být tlustý, chudý, ošklivý, líný, nepřátelský a nespokojený. Proč ale pořád ještě není lidstvo bezchybné?
Myslím, že byste na to přišli i beze mě. Prostě je toho příliš. Zaúkolujeme se, naložíme na svá záda příliš břemen a pravidel a závazků až jsme pod nimi sehnutí jako pohádkoví dědečkové a babičky a nakonec padáme tváří přímo do bahna neúspěchu a zklamání, po čemž už nemá smysl se znova zvedat, protože nám na zádech leží moc velká tíha, pod níž se noříme níž a níž... a čekáme, až nás nějaké zázračné datum vyzvedne na andělských křídlech na povrch. Ach ano, miluju metafory.
Jde to tedy zvládnout, nebo jsou všechna předsevzetí rovnou ztracená?
Je obecně známou pravdou, že okamžitá změna není možná. Problém je už ve způsobu, jímž své úkoly formulujeme. Je to moc obecné, což v nás vyvolává pocit, že se to musí stát okamžitě a stejně snadno a bezproblémově jako to zní. Rok ale není jen leden, je to dvanáct měsíců. Takže místo předsevzetí například "přestanu kouřit" k úspěšnosti aspiruje spíš "každé dva týdny vykouřím o cigaretu méně". Alternativu pro svůj případ si dosaďte sami.
Netvrdím ale, že klíčem k úspěchu je pouhá změna formulace. Často si přejeme něco, co si vlastně ani nepřejeme, nýbrž myslíme, že to od nás očekává okolí. Jak ale vytrvat v něčem, o čem nejsme přesvědčení? Možná by tedy neškodilo, když už budeme ten rok rekapitulovat se tomu trochu pověnovat, když už to byla taková doba a kromě seznamu si vypsat i důvody, proč to vlastně chceme. Občas zjistíme, že ani nevíme. Pokud ale víme, trochu se zamyslet. Proč a jak moc toho potřebuju dosáhnout? Jaké postupy k tomu použiju? Co se v mém životě změní, až (ne jestli!) uspěju? Co budu muset obětovat a co tím naopak získám? Jak se odměním za pokroky? Jak budu postupovat v případě selhání?
Organizace je totiž super věc.
A já vám přeju, a to nejen do nového roku, abyste byli přesně takoví, jak si přejete a abyste to zároveň zůstali být vy, protože takové vás zbožňuju,
Vaše Andee :-*

27.12.2013 aneb myšlenky odvážlivkyně

28. prosince 2013 v 2:24 | Andee |  Diary
"Představ si, tak jsem jim to konečně zveřejnila..."
"Já vím, četla jsem to."
"Jak to?!"
"Zlato, máš to na internetu, takže je to konečně přístupné i pro tvou vlastní matku..."
"A?"
"Tohle má být to, co tu celý noci datluješ do klávesnice?"
Nejisté přikývnutí.
"Větší pitomost jsem nečetla."

A pak jsem se probudila.
Ne, tohle není žádné pokračování včerejší zkoušky odvahy, jíž svůj minulý článek nazývám. Tohle je skutečnost. Tedy sen, ale těsně po probuzení jsem si byla naprosto jistá, že se to stalo (takže pokud v komentářích objevím lítost kvůli příšerné matce, je mi jasný, jak pozorně mě čtete :-P). Nikdy jsem žádný sen neměla takhle živý. Pamatuju si ho do nejmenšího detailu včetně barvy trička, které měla máma na sobě (bílé). Popírá to, jakože ona by to přiznala, být to doopravdy, už jen proto, že by ji můj styl psaní taky zajímal. Na tohle ale ještě nemám, ačkoli jsem dneska překonala neskutečný blok. V mámině psaní, stejně jako většině mých oblíbených autorek mám totiž svůj poloveřejný (teď už úplně veřejný) vzor. Nejradši bych sem něco z její tvorby dala, ale zrovna nadšená z toho není. Taky fantasy, ačkoli trochu pohádkové - konkrétně prolínání pohádky s realitou. Takže chápejte, že je trochu rozdíl ukázat to lidem, které neznám a jí, i kdybych v ní neměla inspiraci. Jo, zní to jako klasické rozhovorové klišé ("V kom čerpáte svou inspiraci?" "Inspiruje mě má maminka, již obdivuju, za to, jak mě vychovala k lásce ke knihám." - bohužel je to stoprocentní pravda :-D)


Pochopitelně jsem jako první po probuzení mazala na blog. Ne, nebuďte znechuceny mou marnivostí. Ruce se mi klepaly ještě víc než u písemky ze psaní všema deseti, jakože ani tam to není fráze, ale doslova a do písmene (do klávesy :-D) nezadržitelný třes. Vážně jsem toužila si zakouřit, dokud se nedostaví to nezbytné a ukolébávající otupění, po němž přestanu slyšet vlastní srdce v hlavě. V noci po zveřejnění jsem neodolala, takže pokud se přece jen stanu závislačkou, máte mě na svědomí :-P Co ale bylo dobré byl žaludek, který se naprosto bouřil a svíral nejen při představě jídla - že bych přece jen zveřejňovala všech osm dílů, nebo tedy aspoň ten první než se ze mě stane ta hubená osmačtyřiceti kilová nána, jíž jsem bývala ještě před létem (a jíž se tak jako tak hodlám stát)?? :-D
Závislost je totiž svině. Dostavuje se nebezpečně snadno... ale k tomu se dostanu.
Nechci se tu chlubit, jak jsem dobrá a nadšená, že tu mám... moment, jdu to spočítat... rekordních třiadvacet komentářů a nejvyšší návštěvnost historie mého blogu. Ještě teď večer, kdy už mě to přestává děsit to považuji za podlé spiknutí a útok na mou skromnost :-D Ale když už to tu píšu, a přece jen se tím v podstatě chlubím, ano, mám radost a hlavně vám moc děkuju. Myslím, že během dneška jsem se svým zablokovaným podvědomím udělala maratonský běh - a pak, že přece jen nesportuju :-D

Nejdřív jsem byla totálně zděšená a toužila po schopnosti telepatie, přesvědčená, že mě chválíte jenom proto, že jsem to já, coby odměnu za odvahu, protože se to očekává, protože se vám to nechce číst (ačkoli obdivuju každého, kdo to s tou litánií nezvdal už při pohledu jak je to dlouhý - to byla taková zkouška prozměnu pro vás :-D), protože mě nechcete urazit, protože jste to dostatečně nepochopily (ano, uvědomuju si, že vytržené z kontextu to musí být pro někoho, kdo to nezná nazpaměť trochu zmatečné) a tak dál. Přečetla jsem to po sobě snad padesátkrát až mi to začalo lézt na nervy a mohla bych vám to odrecitovat pozpátku a pořád hledala, v čem to může být nejasné, nelogické... ani nevím, co jsem po vás vlastně očekávala, ale přesvědčení, že jsem dobrá to nebylo. Na to své postavy moc miluju, abych toužila po hodnocení. Proto jsem to koneckonců nikomu neukazovala dodnes.
Když už reakcí začalo být tolik, že téměř nešlo hovořit o spiknutí nebo výsměchu, třes pomalu přecházel a začalo být fajn. Vzpomněla jsem si, jak jsem toužila být coby malá holka celebritou a uvědomila si, že bych nemohla, když nesnesu ani takovýhle zájem a hledám v něm věci, které v něm (předpokládám) nejsou. Bylo to nové a pro mé hluboko skryté sebejisté já opojné. Chvílemi jsem až chápala, proč jsou máma i babička na literárních serverech (mám to v rodině, no) a svoje myšlenky cpou světu. Tím jsem do té doby opovrhovala pro povrchnost a neopravdovou lásku k psaní samotnému. Prodávání nápadu a potažmo i duše pro pocit spokojenosti. Prostě šíleně špatná věc.
Slyšíte v tom ty aspekty závislosti?
Myslím, že tahle je nejméně nebezpečná. Ambicióznost, kterou vyvolává každá touha po úspěchu je koneckonců sama o sobě přičítána mezi dobré vlastnosti... ale musí mít hnusný absťák. A mě stačí nepsat dva dny abych měla depku. Myslím, že do tohohle bych neměla padat se svou povahou. Stejně mi přijde nefér sklízet pochvaly za něco, s čím jsem se narodila :-D


Tenhle článek asi bude jen o tomhle. Dnes se koneckonců nic jiného nedělo, kromě toho, že jsem zjistila, že v obchoďácích jsou drahé hnusné věci a přepisovala (za úplatu) máminu povídku - ona si je totiž narozdíl ode mně nejdřív píše do sešitu.
Pokud se mě tedy na cokoli ohledně psaní, knížek a dalších samozřejmostí chcete zeptat, namyšleně vám uděluji povolení ;-D
Nevím, jestli zvládnu říct nějak moc o ději tohohle, s přibývajícími díly je to ještě zmatenější, že bych to nechápala snad ani já coby pisatelka, natož vy, čímž vás ovšem nepodceňuju :-D
Oficiálně tu tedy doplním všechny nejasnosti, které se objevily v komentářích, ačkoli jsem na ně reagovala i individuálně (páni, to zní jak z televizních zpráv :-D).

* Tak zaprvé: Ano, tohle je to, co píšu, konkrétně ukázka z prvního dílu. Není to první kapitola ale namátkou zvolená část kapitoly přibližně... no, její číslo nevím, protože jsem je nenazývala čísly nýbrž přídavnými jmény charakterizujícími děj, ale bylo to skoro na konci :-)
* Jak dlouho jsem to psala... předpokládám, že tahle otázka souvisela s přesvědčením, že se jedná o samostatný nápad a ne součást osmidílového elaborátu. Vážně si totiž nepamatuju, jak dlouho mi trvala zrovna tahle kapitola, psaná asi před dvěma lety, ale text o takovéhle délce obvykle napíšu během jedné noci. Jedné z tisíce... ať žije Šeherezáda, její fantazie je (taky) pozoruhodná :-)
* Jen pro zajímavost, mé hlavní hrdince tehdy bylo týden před sedmnáctinami, pokud to napadlo ještě někoho dalšího kromě Adele :-) Teď je jí čtyřiadvacet (teď míněno na konci 8. dílu, takže v mém pokračování za její dceru logicky ještě víc).
* Když už jsem u té dcery, hádejte, s kým asi ji bude mít... ano, všechny mé postavy logicky musí prodělat osobnostní posun, takže byste se vážně divily, zatímco podle ukázky byste se divily spíš Andy. Už během dne jsem přemýšlela o další ukázce, v níž bych jméno mého milovaného kreténa trochu očistila - moc příšernějších chvil nemá, nebojte ;-) Jak říkám, ve své hlavní hrdince mám kus sebe - sem jsem demonstrovala svou lásku k debilům :-D
* Když už jsme u těch vztahů, tam byly nejasnosti logické. Občas jsem až žasla, jak to může být vysvětlitelné pro lidi, kteří to neznají a pochopitelně jsem si to přičítala za chybu. Myslím ale, že když řeknu, že Vanessa (snoubenka Dana) je Patrikova (v té době Andy ex) sestra, bude tím aspoň něco jasnější. Zbytek, myslím, by měl jít pochopit.
* Poslední, co vám říct chci a ani se mě na to nikdo neptal: ne, nic nadpřirozeného jste nepřehlédly, respektive v průběhu celé knihy jsou náznaky (které v ukázce ani nebyly), které přehlíží i hlavní hrdinka a onen fantasy děj začíná až druhým dílem :-)
*A absolutně poslední - pravopisné chyby, resp. hovorové zaměňování "sem" za "jsem" a další tvary tohoto v chatu nebyly mojí chybou, nýbrž mých hrdinek - kohopak to napadlo??


With love, Andee Waiss
(because of name from my story ;-) )

Tak jste to ze mě vynutily...

27. prosince 2013 v 5:14 | Andee |  Knížky
Ahojky,

nenávidím za to vás i sebe , ale v tuhle noční dobu činím jeden velmi zneklidňující krok, jehož doufám nebudu litovat. Berte to jako opožděného Ježíška, vyděračky ;-)
Pozn: 1. díl

25.12.2013 aneb povánoční

26. prosince 2013 v 0:49 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak jak dopadly vánoce? Představte si, že jsem objevila i věci, které jsem si sama nevybírala... dokonce i ty tradiční ponožky :-D Jinak jsem ale naštěstí oblečení nedostávala, ačkoli se nedá říct, že by rodiče trpěli nevkusem - nemůžu se dočkat povánočních výprodejů, razíme na ně hned zítra (peníze jsou nejjistější dárek :-D) a mým primárním cílem bude Reserved a Jennyfer, kde jindy můžu drahotou vyletět z kůže, ale nejvíc vyhovují mému vkusu :-) Pokud bych sehnala i kozačky, nezlobila bych se :-D Zítra se možná pochlubím ;-)


Co celý dny dělám? Na to je jednoduchá odpověď - nic :-D Musím přiznat, že jsem nejlínější osoba na světě a všechny závazky směruji k Novému roku. Teď si prostě jen čtu a občas na něco mrknu v televizi, naštvu se, že to končí (na filmy, které nevidím od začátku ze zásady nekoukám, přijde mi to vůči autorově práci na dílu coby celku neslušné a tak radši rovnou stahuju do kompu - umělecká deformace :-D) a jdu si zase číst. Jsem už dokonce i líná se hádat, považte!
Moje stravování se k mé nespokojenosti omezilo na cukroví a mandarinky a spoustu pití - a o co jím hůř, o to na množství méně. Na váze jsem denně a výsledky mě zatím moc děsit nemusí, celek je stejně příšerný jako před Vánoci :-D Jsem ale tak přeslazená, že se nemůžu dočkat normálního jídla - už aby ty Vánoce skončily :-D Jinak na příbuzný dlabeme, žádné návštěvy, dokonce ani telefonáty, prostě je pro nás největším projevem náklonnosti když se navzájem neotravujeme přízní vyžadovanou tradicí - do tohohle by se podle mě lidi ani nutit neměli.


Měla bych se pochlubit, že jsem vymyslela kompletní průběh prvního dílu - a předem svou Melanii Sharon lituju :-D Většinu dne jsem si četla svých předešlých osm dílů ve snaze vybrat z nich nějakou vhodnou ukázku, ale vždycky jsem narazila na příliš souvislostí, díky nimž by vám většina konverzace i děje připadala nelogická a na hlavu postavená, nicméně jsem se do toho tak zabrala, že jsem vůbec nevnímala čas :-D
Trochu mě mrzelo, jak se můj pocit ohledně příběhu změnil, co píšu za někoho jiného - to, co jsem psala ještě ani ne před týdnem mi najednou přišlo jako šíleně stará historie, ačkoli pořád stejně milovaná. Nesnáším tu nostalgii - jsem to přece v určitém ohledu "já"...! Pocitově se to dá srovnat asi s nějakým normálním rozchodem a zamilováním do někoho jiného - takové to stádium, kdy se ublíženost vytratí a zbyde jen nostalgie a sounáležitost vzhledem k společné minulosti. Jako bych svému minulému příběhu řekla použitím postav i do toho nového ono pověstné "zůstaňme přáteli" :-D


Představte si, jak pilnou mám učitelku na právo - přes prázdniny opravila moji seminárku (nechtěla bych se tak nudit jako ona :-D) a máminu práci ohodnotila jedničkou, což je zázrak hodný vánoc - však mě taky ta její píle stála půjčení na cigarety :-D Miluju tyhle kšefty :-)
Když už jsme u cigaret, i ohledně tohohle se moje myšlení dost změnilo - nenávidím je a nenávidím sebe, kdykoli neodolám - naštěstí se na to ještě nepřišlo a já jsem maminčina poslušná holčička - a o to víc se nenávidím. I s tímhle plánuju od Nového roku seknout, ačkoli by tou dobou mělo mé teoretické embargo skončit. Kompletní seznam předsevzetí sem asi dávat nebudu, byla by to asi taková ta klasika obrazu dokonalosti (učit se, hubnout, oplývat veškerými lidskými ctnostmi), jíž koneckonců dokonale vystihuje obrázek dole, ale mám na jejich téma připravenou úvahu ;-)


24.12.2013 aneb tradiční

24. prosince 2013 v 17:28 | Andee |  Diary
Zdravím, mé krásné vánoční kočičky,

představte si, konečně jsem sehnala dárky! No, ještě aby taky ne :-D
Nakupovat na Štědrý den (včerejšek jsem totiž proválela u knížky - kdo znáte Divergenci?? každopádně doporučuju, 400 stránek, tedy celá kniha za den je můj rekord :-D) je parádní adrenalinový sport! Byla jsem úplně vedle potlačovaným smíchem z tradiční diskuze skupinky opačného pohlaví bezútěšně korzující obchoďákem ve snaze... mít už tu trapárnu z krku, nejspíš :-D Já jsem pořídila o něco spokojeněji, rovnou se domů musela vláčet s mandarinkami a pomazánkami, takže když jsem se doploužila domů, čekala mě další štafeta mého vánočního nevíkolika-boje a to nekonečné mazání chlebíčků, které mi byly průběžně podle ujídány už pod mýma neobvykle pracovitýma rukama. Naštěstí brzy došly suroviny a byl čas na další vánoční disciplínu, surfování kanály. Vážené, v tý televizi dávají takový koniny! Díky Bohu za stažené pokračování Divergence nesoucí o něco známější název Rezistence (musím se neochotně přiznat, že jsem i já musela u onoho prvního pojmu zalistovat internetovým slovníkem).
Nastal tedy čas pro další vánoční sportovní disciplínu, jíž byl souboj o cukroví. A to nemyslím jen obrazně - v prvním kole tohoto velmi sympatického sportu se strhla bitva o samotný talíř, který musel zůstat netknutý aby mohl být v alibisticky naaranžovaném okolí vyfocen a všichni závisláci trávící svátky na sociálních sítích mohli závidět a slintat na monitor. To už jsme ale slintali i my doma a tak nezbylo než přejít do druhé fáze spočívající v nakřečkování si co nejrychleji toho nejlepšího než to sebere někdo jiný. Z téhle mety se pak muselo za stejným účelem sprintovat k cílovému přístroji - v mém případě to byl tablet se staženou knížkou. Soutěž trvala několik kol a mírumilovnosti (nebo ještě většímu vzteku) jí dodávalo otravné cédéčko vánoční "hudby".
Abych si, když už jsem dnes taková sportovkyně, procvičila i prsty, nastalo datlování milionu přáníček, z něhož se posléze stalo pouhé přeposílání v touze neodeslat adresátovi totéž co mi sám poslal - nemůžu zaručit :-D A vlastně sem patří i tahle sportovní reportáž :-D


Další sportovní disciplíny budou spočívat zřejmě v hodu pantoflí, lovu kostí z ryby a skoku k počítači a psaní. Ani nevíte, jak jsem šťastná, že se mi tak snadno podařilo navázat a začít ten nový příběh... bála jsem se toho jak čert kříže :-D
Má malá Melanie Sharon (a věřte, že i její jméno má význam) sice není depresivní, ale vyžívám se v její naivitě a nezkaženosti. Tenhle průšvih vychází z výchovy a z bezpečnostního hlediska i odříznutosti od světa a z podvědomé touhy po autoritě, již v lehkomyslných rodičích nenašla, která ji nakonec jaksi dá dohromady s (hlavně jí) nebezpečným kreténem, který celých minulých osm dílů šel i po její matce, když to opravdu hooooooodně shrnu. Psychologicky tu knížku miluju, protože zdaleka není tak povrchní jak se z vysvětlení jeví, ale dějově se občas musím spoléhat na své postavy a inspirativní bloumání ulicemi (mimochodem, závidím lidem, kteří můžou běhat se psem, ten náš je na to nezpůsobilý :-D). Opět v sobě má část mě. Myslím, že to tak má být a ani to jinak nejde.
Když už jsme u toho, vím, že jsem tu spekulovala o nějaké miniukázce. Naprosto netuším, která by to měla být, ale uvidím. A i to je u mě nehorázný pokrok :-D Někdy v nejbližší době bude i zimní blogový vzhled, který nebude souviset s vánoci - uznejte, proč kvůli jednomu dni dělat jiný když jsem stejně chtěla zimní :-D
No, každopádně vám všem přeju nádherné Vánoce a o něco ušlechtilejší zvyky :-D


Vánoční rychlodotazník

22. prosince 2013 v 16:30 | Andee |  Challenges
*Jaký film je v období Vánoc Tvým oblíbeným?

Klasika, tedy Mrazík a Popelka, jež považuju za nezbytnost a troufám si říct dokonce za tradici současné doby

*Jakou vánoční písničku máš nejradši?


*Jaká je tvá oblíbená vánoční barva?

Kombinace červené a zlaté jíž plánuju dát i sem na blog ;-)

*Je Štědrý večer. Zůstaneš ve svém pyžamu/domácím oblečení nebo se hezky a společensky oblékneš a upravíš?

Obvykle hadříky neřeším a jen k večeři se obléknu o něco civilněji, ale letos půjdem na Staromák takže je to asi jasné - uznejte, v pyžamu bych vypadala jako debil a ještě ke všemu bych zmrzla :-D

*Otevíráš své dárky večer nebo ráno, v kolik?

Pochopitelně večer, nejsme přece v Americe, stačí Santa a další trapárny :-P


*Upekla jsi někdy chaloupku z perníčku?

Ani nevím, že se něco takového dělá, perník nepečeme vůbec :-D

*Co děláš o vánočních prázdninách?

Že se vůbec musíte ptát?! Splňuji samé tradice, od toho přece vánoce jsou - takže: psát celou noc, spát celý den a když nedělám ani jedno zmíněné, cpát se cukrovím u pohádek :-D

*Máš nějaké vánoční přání?

Mám, a samozřejmě nejen jedno, ale pochopitelně je tajné ;-)


*Už víš, co bys chtěla najít pod stromečkem?

Kdyby jen to, já jsem si to i sama vybírala :-P

*Jaká je tvá oblíbená vánoční vůně?

Celoročně miluju kombinaci vůně vanilky a kokosu :-)

*Jaké je tvé oblíbené vánoční jídlo/pochoutka?

No comment, už bylo odpovězeno ;-)

*Zpíváš doma koledy?

Dokud jsem byla malá, zpívaly se u stromku, teď maximálně z recese nebo u pečení, případně coby trest zbytku rodiny :-D

*Držíš přes Vánoce dietu?

Pokouším se o předvánoční a pak jsou tu tradičně novoroční předsevzetí... známe ;-)

*Zapaluješ františka?

Mé žhářství ani sadismus zatím do takové míry nesahá; ale doopravdy - šíleně smrdí a doma máme svíčky :-)


*Postíš se a vidíš zlaté prasátko?

Každý rok se o to pokouším, ale nakonec vidím jen prasátko ve zrcadle :-D

*Hrajete doma na Ježíška?

Maximálně před naší Ashley (pes) :-D

*Je vaše večeře tradiční?

Ano, ctíme kombinaci polívka, kapr a salát, ačkoli já jím filé :-)

*A...Pohádáte se doma na Vánoce?

Zbytečná otázka, hádáme se na úplně všechny události, narozeniny, odjezdy na dovolenou a tudíž i na vánoce, rodinná pohoda a tradice přece musí být - víte, jak bychom byli na nervy, kdybysme se zase pořádně nepohádali?? Tak vidíte :-P

21.12.2013 aneb velkolepý okamžik

22. prosince 2013 v 5:57 | Andee |  Diary
Ahojky, tedy dobré ráno,

ano, uvědomuji si, že je tak extrémně pozdě až je brzy ráno, ale mám pro tuhle skutečnost velmi pádné opodstatnění. Vážené dámy, právě nastal ten osudový okamžik, kdy jsem DOPSALA OSMÝ DÍL A TÍM PÁDEM CELÝ PŘÍBĚH!! Nevím, jestli mám brečet nebo být ráda, ale na obojí jsme poněkud unavená. Asi spíš ale budu brečet. Sakra, já se s nima nechci loučit, ačkoli doopravdy ani nebudu, když budu psát za jejich dceru. Jako bych opouštěla samu sebe. To je koneckonců důvod, proč to nikdo nikdy nečetl. Byla jsem to svým způsobem já, všechny moje touhy, představy, názory, ideály... Nevím, jestli bych takhle chtěla dopadnout, ale pakliže se moje fantazie promítá do reality, jakože stálice vědí, že ano, mám to zpečetěné a mám se na co těšit. Do háje.


Jen tak mimochodem, došlo někomu, proč jsem zvolila coby "ilustraci" právě tohle?? ;-) Pro vaši informaci, v době, když jsem psala první díl, tedy asi v devítce (páni, já těch osm dílů dala za dva a půl roku? ty bláho!) jsem měla stejný odstín, ačkoli takhle vysoká bohužel nikdy nebudu... To jen abyste neřekly, že se o nic nedělím ;-)
Měla bych asi pokračovat, když se bez toho neobejdu, ale přijde mi amatérské psát a nevědět o čem. Ano, nastávají situace, kdy postavy žijí vlastním životem a vy jste jen jejich zprostředkovatelem, ale rozhodně se to neděje na začátku nového příběhu, kdy jejich povahu ještě ani neznám. Mluvila jsem o tom s mámou, protože je to jediné, o čem se s ní dá bavit, ale když jí nechci říct o čem to je, moc mi nepomohla. Aspoň to ale bude k něčemu dobré - přestanu kouřit. Mám to spojené se psaním. Ani nechtějte vědět, kolik jsem toho dala u té poslední kapitoly! Stejně už z toho vyváděla. Vyhrožuje, že jsem závislá. Pitomost. Vsadily jsme se, že se bez toho do konce roku obejdu. Pokud vyhraju, přestane vyšilovat. A já nechci zjistit, že vyhrát nezvládnu. Zařekla jsem se, že se nenechám ovládat ničím, co existuje pro moji spokojenost, vyvažování depresí, žravosti, nespavosti i hysterie.

Ale k něčemu jinému. Děvčata, pořád nemám dárky. Tohle se mi ještě nikdy nestalo! Ne tedy, že bych neměla jasno, co své umělecké rodince pořídit. Stejně se to u nás letos nejspíš nějak odbyde... Nicméně strom máme ozdobený od pondělka a cukroví stále přibývá (a ubývá, ale pšššš... :-D).
Nevím, o čem vám nějak psát, což se moc často neděje, ale jsem teď neskutečně rozhozená. Na včerejší komenty odepíšu až se odpoledne probudím :-D Mám pro vás připravenou jednu svoji typickou úvahu, ale tématicky je na ni ještě brzo, takže pěkně vydržte ;-) Pak asi začnu vykrádat challenges, pokud se nezačne něco dít :-D

Mějte se krásně a žijte své touhy, představy, názory a ideály nejlépe v nevysněném světě ;-)


20.12.2013 aneb demoverze zimního spánku

21. prosince 2013 v 3:59 | Andee |  Diary
Ahojky,

jsem tu, extrémně ačkoli očekávatelně pozdě (nebo možná brzy - ráno) a trochu na rychlovku, takže mě omluvte :-)
Mám dnes skutečně originální alternadpis - nevím totiž jak vy, ale většinu prázdnin nejspíš prospinkám, tedy většinu dní, v noci bych teoreticky měla spisovatelit, jak je tak mým milovaným zvykem. Problém je ovšem v tom, že jsem to už skoro skončila, má drahá hlavní hrdinka se konečně po milionu lapálií dočkala svého "žili šťastně až..." (zvykejte si na klišé, čeká nás vánoční pohádkový maraton ;-) ) a já ji budu muset opustit a vyřešit život její teď ještě nenarozené dcery, pochopitelně v nějakém rozumném věku, problémy prenatálního období jdou mimo mě :-D Naštěstí bude (logicky) napůl maminka a napůl tatínek, takže depresivní mrcha, za níž se píše dobře, a už mám dokonce i vymyšleno, s kým ji dám dohromady, jakože to bude taky pěknej šok vzhledem k současnému příběhu, ale jinak absolutní temno a prázdno... kromě spousty nepřístojných klišé :-D


A jaký byl dnešek? Zbytečný, jako většina mé školní docházky. Opět jsem přišla pozdě a opět přišla učitelka ještě později, takže mi to zase prošlo. První hodinu se tedy nedělalo totálně nic, o anglině jsme dokoukali Olivera Twista (česky) a pak přišel zlatý hřeb dnešního programu, jímž bylo něco tak velkolepého jako besídka, pokud tak tedy jde říkat představení Mrazíka ve společenské místnosti našimi alpinistickými spolužáky ve spolupráci s donuceným sborem, v němž je každoročně méně členů. Protože už Andee na alpinismus a tedy všechnu angažovanost rezignovala, bavila jsem se z pozice diváka - a že bylo čím, ačkoli nezměnili jedinou pasáž a dokonce ani citaci a zapamatovat si celou pohádku doslova je jistě obdivuhodné. (Pozn: za neobvyklé výrazy mě nenáviďte až nebudou svátky lásky a míru :-P)
Dárky jsme si shodně nikdo nedávali, na cukroví byl každý škrt a radši ho "zapomněl" a pokud se šlo někam pařit, já o tom nevím. Ať žije sounáležitost v našem třídním kolektivu! Dlabalo se dokonce i na přání k vánocům a podarovávání třídní, ačkoli jsem "za tím účelem" z rodičů vymámila stovku :-D


Doma jsem byla už ve dvanáct, k maximální spokojenosti se nacpala kuskusem se zeleninou a kousky kuřete a sýra (existuje výraz kuskusoto - od slova rizoto??) a pokračovala u toho ve čtení posledního dílu Odstínů (vážně neočekávatelné, že bude ta nána těhotná, že), až jsem u nich usnula. Ono koneckonců není divu, když jsem se ještě za hluboké noci hádala s rodinkou ohledně mé záliby v tabákových produktech. Když jsem se v pět probrala, doma nikdo nebyl a já měla co dělat abych se připravila do bazénu. Dnes naposledy... pak možná až po vánocích, záleží na Ježíškovi, že. Lezlo mi to tam nehorázně na nervy, všichni křičeli, stříkali, pletli se kolem mě a bazén připomínal rozbouřené moře po vlnobití a já zmoklou slepici :-D Doma jsme pekli (a spálili) cukroví, pak jsem šla psát... a vida, dostáváme se na začátek mého článku, takže budu konečně končit (neříkala jsem, že to bude dnes krátké?? :-D) protože něco na způsob "Pes jitrničku sežral" vážně psát nehodlám a kopírovat se mi to nechce :-P
Mějte se krásně, dobrou noc, dobré ráno, jak je libo, vaše Andee :-*


19.12.2013 aneb nejnudnější

19. prosince 2013 v 22:15 | Andee |  Diary
Ahojky,

tak se vám opět ozývá vaše věčně nedochvilná Andee...řeknu vám, můžu vstávat v kolik chci a nikdy nestíhám... že by to právě tím nebylo?? Každopádně jsem ještě tři minuty před začátkem divadla notně netrpělivě podupávala kozačkou na nebezpečném podpatku v tramvaji :-D Naštěstí jsem nebyla jediná, takhle pozdě se nás sešla celá parta známých firem. Naštěstí nás pustili a dokonce poslali na balkon, abysme nedělali dole rozruch - bylo tam vidět líp než dole :-D Poučení? Asi žádné uveřejnitelné. Samotná hra byla úžasná. Shakespeare je jediný povinný autor, kterého respektuju a uznávám a dokonce jsem ho i četla a viděla filmového Romea a Julii - to je podle mě nezbytnost. Jako obvykle mě to nerozbrečelo, stejně jako Titanic a další klasiky, zatímco u Stmívání, Vampýrské akademie a podobných blábolů jsem zvládla brečet i když jsem je četla podesáté :-D Jsem šíleně povrchní bytost, já vím... a to, že se umím rozlítostnit i nad vlastní tvorbou mě asi moc neomlouvá. Ale zpět. U Snu noci svatojánské jsem každopádně byla nadšená a z podání herců neskutečně vysmátá. Miluju divadla, ten pocit kultivovanosti...


Po představení jsem byla dotlačena k nejnenáviděnější činnosti, jakou si dovedu představit (tedy z těch, které se mě týkají a těch u nás doma naštěstí moc není) a která naštěstí nebývá zrovna častá. Ještě řekněte, že vy kupujete koberce jako rohlíky každej víkend! No, každopádně jsem se nechala uplatit obědem včetně kafíčka, řasenkou, páskem, pudrem a punčocháči, které pochopitelně (kromě oběda) koupil Ježíšek a já vůbec netuším že existují a pak mě čekala nekonečná nuda. Ani jsem se nenamáhala skrývat otrávenost. Věřily byste, že jsem prolítala všechny své oblíbené krámy a babi se ještě nerozhodla, jaký kus látky (nebo čeho to) bude mít tu neopakovatelnou čest asi dva týdny zdobit naši podlahu, než ho zašlapeme a zdobit ji nebude?! Tohle je moc malý, tohle moc drahý, to má příšernej odstín, tenhle by se nehodil k nábytku, tyhle vzory nenávidím, tenhle jsme měli minule... prodavač z nás byl na mrtvici a já bych byla taky, kdyby nebyl mladej a pěknej. Nicméně se na té chlupaté hromadě sedělo celkem příjemně, škoda že kvůli hravému pejskovi všechny huňaté a měkkoučké nepřipadají v úvahu. Nakonec jsme vybrali cosi, co bych si z vlastní vůle každopádně nekoupila a babi se mnou ještě cestou souhlasila. Tomu tedy říkám obchod!