Ahojky,
to jsem se zas dlouho neozvala, že jo?? Nic se nedělo, víkendu jsem psala, vlastně se pokoušela psát, protože jako u každé klíčové scény jsem byla úplně zaseklá, byla přilepená k Odstínům (už jsem u třetího dílu!!) a nakupovala - a světe div se, mám konečně váhu. Číslo, které ukázala, se mi zatraceně nelíbí, ale to teď nemá smysl řešit, takže nic nehrotím a zjišťuju, že co se nehlídám, zmizela potřeba přežírat se. Po novém roce se vracím do blogového hubnutí, protože sdílet neúspěch je dostatečná antimotivace a navíc budu tady na blogu aktivnější... vybalila bych na vás coby důvod ještě pojem participace, ale radši ho rovnou překládám do rozumného slovníku - podílení se. Prostě se mi líbí být součástí celku. Nečekejte zázraky ani ideální postupy, navíc jsem zatím notně zlenivěla, když jsem si v neděli zapnula svůj oblíbený kickbox, padala jsem v polovině a to to ani nebyla Jill :-D
No nic, na to je ještě času... a o novoročních začátcích chci napsat až budu v naprosté blogové krizi... nejlépe ještě letos, aby to bylo aktuální :-D
Takže o víkendu nebylo o čem psát a v pondělí jsem prospala odpoledne a propsala noc - a konečně se mi povedla ona klíčová scéna, naprosto nenásilně. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem zaboha nemohla usnout a až mě samotnou vyděsilo, jak automaticky jsem to řešila cigaretou. Faktem zůstává, že není den, kdy bych si minimálně jednu nedala. Nesnáším se za to, ale to je tak všechno.
Nakonec jsem tedy spala asi tři hodiny... a naposledy musela na praxi. Na praxi, kam jsem vlastně vůbec nemusela... Jaksi se tam s námi totiž nepočítalo a jen co jsme dostaly razítko, pustili nás si dělat co chceme. Nikdy bych po té první zkušenosti nevěřila, že to řeknu, ale tahle praxe mi bude chybět :-D Váhala jsem mezi návštěvou knihovny, sepisováním referátu na občanku, návratem domů a vyhlížením dárků a nakonec zvolila ještě něco úplně jiného a jela s L. k nim domů. L. rozhodně není ukázková kamarádka, na níž by šlo spolehnout, svěřit se jí a počítat s ní do budoucna (nebo mám prostě na kamarády přehnané nároky) ale je s ní sranda, z té katastrofy ve třídě je jedna z nejsnesitelnějších a přijdu si s ní tak požadovaně špatná. A tak není vůbec divu, že jsem místo nekompromisní odvykačky vykouřila ty dvě maximální jen za dopoledne. Měla bych asi dodat, že kromě všech zmíněných neideálních vlastností je také nikterak chvályhodná dcera. Svůj vztah se svou mámou považuju právem za přátelský, ale to, co si k té své dovolila L. by neprošlo ani mě, takže jsem byla trochu v šoku. Jinak to ovšem bylo fajn, daly jsme si kafe, mrkly na nějaký film, zdrbly první poslední a cestou do školy si užily adrenalinu, když jsme zdrhaly ve vlaku průvodčímu - Andee navíc s neplatnou opencard, s níž jsem už úspěšně dojela ráno na druhý konec Prahy na tu zbytečnou praxi. Smíchu hromada, ale stejně jsem se děsila situace, kdy by to nevyšlo. Bohatě stačí jedna loňská pokuta, kdy jsem se v čerstvých patnácti pokoušela jet na dětský lístek :-D
Abyste ale nemyslely, jaká jsem to nezodpovědná zhýralá bytost, musím se vám pochlubit - během angliny jsem udělala referát na následující občanku, naučila se ho tím nazpaměť a dostala jedničku, pochvalu za těžké téma a zlepšený projev. Miluju svou fotografickou paměť. Pak jsme dostali nějaký pitomý dotazník na téma poměrů na škole a já se vážně musela držet abych nemluvila pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu (to právo nějak žeru) a děkovala Bohu za své výjimečné vyjadřovací schopnosti. Nevím, co to vyvolalo, ale stejně to k ničemu nebude, na náš názor se totiž dlabe a tohle je jen alibismus.
Aby toho pro mé akutně utahané tělo nebylo málo, místo těláku jsme se vláčeli po Praze čučet na vánoční trhy. Pravda, furt lepší než míčové hry, má noční můra, ale všechno má své meze a kapacita tramvaje zejména. Nic puberťáky nadšené z obměny nudné každodennosti nepotěší víc než být na sebe namáčklí v tramvaji, strkat se, dupat si na nohy a klepat na ramena. A pak se učitelkám divíme, že s námi radši bezpečně dřepí ve třídě.
Své meze rovněž má můj orientační smysl. A tak jsem si udělala dost děsivou a hladovou procházku, než jsem se dohrabala k jakékoli zastávce. Nikdy jsem neviděla tak ráda něco tak triviálního jako je zastávka městské hromadné dopravy. Ty Staroměstské ulice jsou všechny na jedno brdo, příšerně vydlážděné, předražené, plné cizojazyčně se vyjadřujících bytostí s všemožnou blýskající technikou v rukou, vonící zakázanými dobrotami, odporně frekventované nechutně luxusními auty... never more!
Cestou domů jsem se odměnila časákem, usnula v metru, doplnila zásoby surovin na pečení a divila se, že jsem vůbec zvládla dojít domů, kde jsem si samou roztržitostí udělala kafe do misky na ovesnou kaši :-D
Mimochodem, mám novou hudební oblíbenkyni - netroufám si ji nazývat "další Lanou", ale podezřele moc se mi toho od ní líbí - znáte Lorde?? Dávám ukázku ;-)
Tolik tedy k mému (občas) zajímavému životu.

